Františka Čoková

„Pošťačka Františka Čoková se přihlásila na výzvu Národního muzea, které hledalo neznámé fotografy invaze. Její snímky jsou v Muzeu k vidění od 21. srpna do 30. září. Objektivem pošťačky. Události z jednadvacátého srpna se Františce Čokové vryly do paměti. Vybavuje si je na chatě v Českém ráji, kde tráví léto. Jezdila tehdy s balíky novin na Hlavní poště v Praze a lidé oblepili jejího žuka plakáty. ‚Vypadal jako pojízdná nástěnka,‘ říká, ‚Na jednom boku stálo –Žádnou nadvládu, ani bratrskou. Na druhém –Dvakrát zrazení, dvakrát okupováni, dvakrát poučeni. Když se zeptám proč dvakrát, vyhrkne: ‚Přece v osmatřicátém a osmašedesátém.‘ Osudové osmičky. Zážitky z okupace sepsala na pár listů dopisního papíru. Redakce má zápisky k dispozici. Citujeme: ‚V den jednadvacátého srpna jsem přijela z nádraží v Karlíně na Hlavní poštu do Jindřišské ulice. Během ranních hodin dostavili se na dvůr ruští vojáci. Museli jsme opustit pracoviště.‘ Během následujících dnů pořídila stovky záběrů. Jsou sice amatérské, přesto však strhující. Okolnosti jejich vzniku ochotně vysvětluje. Ukazuje snímek nádvoří Hlavní pošty s parkujícími sovětskými obrněnci. Objektiv míří vzhůru přes polootevřené okno. Autorka vypráví: ‚Fotila jsem z patra záchodovým okénkem. Na dvoře to nebylo možné. Rusové tam rozbalovali balíky. Párali je bajonety, co šlo sníst tak snědli. Viděla jsem je loupat banány, které někdo posílal přes Tuzex. Mám na to svědky, třeba paní Nebeskou, ta se mnou jezdila. Dnes bydlí na Proseku, kousek ode mě.‘ V písemných vzpomínkách uvádí: ‚Museli jsme opustit pracoviště. Na Příkopech jsme v šoku spatřili ruská vojska na náklaďácích. Vyšroubovávali jsme jim ventilky u pneumatik. Pak jsme se přemístili k Rozhlasu. Na Vinohradské třídě, kde zuřily těžké boje. Mladí lidé tam umírali. Během dalších dvou dnů jsme nepracovali. Až 24. Srpna jsme opět začali doručovat balíky. Jezdila jsem po celé Praze a fotografovala jsem tu spoušť.‘“

„V blízkosti naší zemědělské vesnice byla kasárna a němečtí vojáci k nám chodili na pivo. Maminka je musela obsluhovat a chtěli, aby jim třeba ve vsi sehnala vajíčka. Tak co měla maminka dělat, musela chodit po vsi a žebrat o vejce pro Němce. Pamatuju si, že to pro ni bylo těžký a nepříjemný. –Pak tady mám další otázku, která se týká školy. Vy jste chodila za války do školy, na základní školu. Jaké to bylo? Měla jste nějaké omezení? –Řeknu vám, že na to mám úžasnou vzpomínku. Šli jsme třeba s obecnou školou ven a začala nám lítat nad hlavami letadla. A pan učitel Pospíšil, co nás měl na starost, chtěl, abychom si okamžitě lehli do příkopu a nesměli jsme se hýbat. Vzpomínám si, že to bylo zvláštně deprimující, protože ta letadla nám lítala nízko nad hlavou a úplně jsme viděli ty vojáky v uniformách v tom letadle. Tak na to jsem si taky vzpomněla.“