Zdeňka Děrdová

„Na kartičky jako bylo maso. Mýho spolužáka zabili, a pak za měsíc zrušili už todle. Vždyť to byl kluk jednadvacetiletej, když ho popravili, byl to můj spolužák ze školy na Zlíchově.“ – „V těch politických procesech?“ – „Ano.“ – „A můžeme se zeptat v kterém... z čeho ho obvinili?“ – „Oni ho obvinili, že falšovali lístky na maso, že s tím kšeftovali. A byl to bratranec Gustava Nezvala, toho básníka, a ten mu nepomohl. Ten mu nepomohl.“

„To nevstoupení do KSČ, tak jestli jste s tím měla nějaké problémy...“ – „No já jsem měla ten problém, že jsem před asi 160 zaměstnanci... já jsem po maturitě nechtěla už jít na vysokou školu, už jsem nechtěla študovat a už jsem chtěla být zaměstnaná. A měla jsem štěstí, byla jsem v pojišťovně v Klimentské ulici a tam si nás zavolal šéf. A všechno mladý lidi a říkali, jestli vstoupí do KSČ, nebo ne. A já, protože jsem byla Belková [za svobodna], tak jsem byla asi třetí, když mě četl, a já jsem řekla, že né, že nevstoupím. A pak to řekla jeho sekretářka a on si nás zavolal a vynadal nám, že jsme to neměly dělat. No ale já jsem byla zvyklá říkat pravdu. Oni, protože s mou prací byli spokojeni, tak si netroufli mě vyhodit ze zaměstnání, a řeknu vám, že se mezi těma komunistama našli slušní lidé. To byl šéf účtárny a ten prostě... s těma já jsem nejvíc spolupracovala, tak věděli, jaká jsem, no a ten si mě zavolal a říkal mi: ‚Co budete dělat, jste daná v seznamu...‘ To byla ta akce 77 tisíc zaměstnanců, aby šli z administrativy do výroby. Já jsem řekla: ‚No, půjdu do výroby.‘ A on mi říkal: ‚No, kam my to dovedeme, když takový lidi, jako jste vy, budeme dávat do výroby...‘ A já jsem mu řekla: ‚No kam vy to přivedete, to já nevím.‘ Moje matka se o mne bála, říkala: ‚Musíš být opatrná, Husa upálili a tebe zavřou.‘“

„Udělala jsem zásadní chybu, která mě nenapadla. Víte, já jsem se v té době oblékala z Tuzexu věcma a já bohužel jsem nešla tam oblečená jako nějaká otřepaná chudinka, ale oblečená z Tuzexu. A to byla chyba u tý sestry, víte. Tu nezajímalo, co já říkám doktorovi, jak jsem z toho nemocná, ta hned: ‚Prosím vás, odkaď máte ty boty?‘ A já říkám: ‚To jsem si nechala dělat, na Starým Městě jsem si je nechala dělat soukromě.‘ – ‚A odkaď máte ten oblek?‘ – ‚To mám z Tuzexu a z ciziny.‘ No to bylo všechno špatně. Čili nakonec ten doktor říká: ‚No, já vás z toho nemůžu jako vyjmout, víte?‘ A já říkám: ‚No, tak půjdu do té výroby.‘“

„Jo, přišli sem Němci [do domu Sokola pražského], chodili tady po barákách. Jak byla ta heydrichiáda. Chodili po barákách a můj tatínek měl na rádiu zatrženo, kde se chytá Londýn, a teď k vám přijde Němec... a to byli Němci, ti měli tady lebky, to byli ti nejhorší, sada prostě lidí. No ale tatínek je ohromil vždycky němčinou. To byla ta úžasná výhoda, že on je ohromil tou němčinou. Takže na to rádio se nešli podívat, nic, vyšlo to dobře, ale měli jsme strach, aby ho nezavřeli jako sokola.“

„‚A já pocházím z Opavy a já to tam...‘ A já jsem jí řekla jméno tý rodiny a ona mi říká: ‚No, Zdeno, vy jste blázen, že jste si ho nevzala, to byla nejbohatší rodina v Opavě!‘ Já říkám: ‚No jo, ale vždyť on odjel do tý Ameriky, on zbohatnul ohromně v tý Americe a on chtěl, že si mě veme a že pojedeme tam. Já jsem ho nechtěla. Já jsem říkala: ‚Ne, já jsem chtěla být zamilovaná, mně musel mužskej něco říkat.‘ A ona říká: ‚To byla chyba.‘ Já říkám: ‚No jo.‘ Víte, on koupil takovej, si představte, že viděl, že se mnou nepochodí, tak říkal mýmu otci: ‚Já vám zaplatím, abyste věděl, do čeho by vaše dcera přišla. Já vám zaplatím cestu do Ameriky i zpátky.‘ Já chápu, to víte, tatínek už byl v létech a už něco znamenal u tý firmy Svoboda a Hynais. Takže taky nechtěl, abysme se jako rodina odstěhovali do ciziny. Vždyť tady je náš domov, tady jsme žili, tady to milujeme, ale on tohle všechno chtěl a říká: ‚Tady to bude špatný, tady bude komunismus, vzpomeňte si na mě.‘ A já jsem si na něj mockrát vzpomněla.“