Judy (Judita) Diamantová, rozená Riffová

„Když jsme prvně přijeli do Terezína, tak z vlaku jsme šli do takového velikého sálu, kde nás zaregistrovali. Potom mi dali injekci proti tyfu, dávali to do břicha a hrozně to bolelo. Potom všichni museli jít do sprchy. Já jsem začala plakat, že do té sprchy nepůjdu. Takže už jsme věděli tehdy, protože jinde lidi chodili do sprchy a tam je plynovali. Tam byla taková mladá děvčica, Židovka, která tam pomáhala lidem, a ta se svlékla a šla se mnou do sprchy. Držela mě tam, abych věděla, že se mi ve sprše nic nestane. Já jsem se pak s ní už nesetkala. Věděla, ona byla mladá, jí bylo tak dvacet, proč nechci do sprchy jít.“

„V Terezíně, jednou za nevím kolik měsíců, byly vydávány známky. … Ty známky se mohly dát na balík. Ty známky se poslaly ven, jestli jste tam někoho měla nebo ne, a jenom balíky s těmi známkami přicházely do Terezína. Já jsem se v Terezíně potkala v kinderheimu s chlapcem, se kterým jsem chodila do židovské školy, on se jmenoval Bobby Bondy. Ten ke mně jednou přišel a povídá: ‚Ty máš ještě toho nevlastního tatínka v Ostravě?‘ Já povídám: ‚Jo.‘ - ‚Pošli mu tu známku,‘ on dostal tu známku, ‚a potom se můžeme o ten balík rozdělit.‘ Já jsem tu známku poslala a tatínek ten balík poslal. Poslal, cokoli mohl dostat už tehdy, většinou cukrlata a někdo upekl biskvity. Poslal jídlo. My jsme se potom o to rozdělili.“

„Potom začaly přicházel hungertransports, lidi, kteří přicházeli z různých koncentráků na východě. Šli pěšky a moc jich umřelo na cestě. To bylo obyčejné staré město, takže tam lidi bydleli všude v těch domečkách. Viděla jsem, že tam fůra lidí ležela v přízemí, tam byla okna. Byli to ti, kteří se vrátili z těch koncentráků. Mnoho jich bylo, byli hrozně hladoví a velice nemocní. Tak já jsem chodila od místa k místu hledat mou tetu. Jako malé děcko ještě, ale věděla jsem, že moje babička tohle nemohla přežít. Myslela jsem si, že moje teta, která byla mladá, že možná ji tam někde uvidím. Pak kdykoli jsem viděla někde někoho, kdo byl tak trochu podobný Lily, tak jsem vždycky běžela za tou mojí tetou: ‚Pojď se se mnou podívat, jestli je to ona.‘ Nebyla to ona. Obě dvě umřely už dlouho předtím v Birkenau.“

„V té škole jsem jsem byla asi jen rok a půl, když Němci vmašírovali do Ostravy. To bylo 15. března 1939. Já si jenom pamatuju, že maminka přišla domů z kanceláře pozdě. Ona tehdy řídila auto a byla tak hrozně nešťastná. V Ostravě byla nová radnice a byla hned ve středu města. Pršelo. Maminka musela jet kolem, protože vojsko vmašírovalo do města a my jsme bydleli docela blízko středu města. Přišla domů a plakala, protože viděla - jak pršelo, tak se všechny helmy leskly. My jsme šli příští den jako obyčejně do školy a měli jsme učitele, který se jmenoval Svoboda. Ten přišel do naší třídy a říkal: ‚Víte, děti, když nechcete salutovat, když to vojsko mašíruje městem, tak musíte jít do nějakých dveří, zůstaňte tam stát, a až přejdou, tak jděte domů.‘ Chudák, Němci ho potom zavřeli velice rychle, zemřel v koncentráku nebo ho zastřelili.“

„Terezín bylo zajímavé město, protože to nebyl koncentrák, ale lidi tam byli zavření. Muselo se chodit pro jídlo do jedněch z těch velikých kasáren, které tam byly, to bylo stavěné za vlády Marie Terezie. Kroupy a brambory, to jsme jedli. Dvakrát za týden kus černého chleba. Margarín a malinký sáček cukru. Nás v té jedné třídě - tam byly vyvýšené dvojité postele - bylo třicet dva.“ Tazatelka: „Vy jste bydlela v dětském heimu?“ - „Ano. Tam byla starší paní, Němka, její dcera byla vdaná za dánského profesora, což oddálilo jejich deportaci, ta přijela do Terezína mnohem později, ta byla naše máma tam. Vychovatelka. Jmenovala se Berta Wolf.“