Eva Grafová

„Jednoho krásnýho dne tam nastěhovali lidi, který jsme vůbec neznali. Přišel nějakej člověk, jmenoval se Rybáček, se svojí ženou, která byla Bulharka, ona neuměla ani česky, a bydleli u nás v bytě, protože rozdělili byt, že ho máme moc velkej. Vona měla tuberu. Já jsem vod ní naštěstí nechytla tuberu, ale chytla sem vod ní protilátky a za celej svůj život potom jsem nebyla očkovaná proti tuberkulóze, protože jsem si vypěstovala imunitu. Jenomže v rozdělenym bytě s cizíma lidma, nevim, jak si to, obzvlášť teda s komunistama, když o tom člověk zapřemýšlí, tak asi mu dojde, že to není k existenci, není k životu. Moje máma se z toho totálně zhroutila, samozřejmě, protože ona navíc určitě se vrátila kvůli otci. Protože ta její rodina celá v Anglii zůstala, obě ty sestry a její rodiče. Tak ona vo to byla nešťastnější, samozřejmě. Táta, ten prostě byl rozenej optimista a myslim si, že všechno snášel trochu líp, ale vona byla v hroznym duševnim stavu. To ji vlastně úplně voddělalo na zbytek života. To ji, já nevim, ještě jí nebylo 40. No, a tak táta potom, to si nepamatuju, to jsem byla hodně malá, nějak to udělali, že tam dali takovou papundeklovou příčku. On se ten byt dal rozdělit. Měl halu, takovou výchozí. Vím, že ta hala se přepažila a udělaly se z toho byty dva, který měly společnej jenom záchod a vchod, ten hlavní vchod. Jenomže tím rozdělením my sme přišli vo koupelnu a já jsem vlastně 29 let neměla koupelnu. Koupali sme se v plechový vaně, do který sme si v kuchyni natočili vodu z dřezu kuchyňskýho a pak sme to džbánem vylejvali zpátky každej tejden. Koupat se nedalo tak často, to bylo složitý, takže v podstatě jednou tejdně. Dostali sme kuchyň. Ta druhá půlka měla tu koupelnu a to bylo vyměnitelný, takže za tu dobu, co my tam bydleli, se u nás, u sousedů, vystřídaly asi 4 nebo 5 dalších partají, kdežto my sme to nemohli vyměnit. Bez tý koupelny to nešlo. A peníze na to, aby se ta koupelna tam zřídila, protože tam bylo místo, byla tam moc hezká komora, tak peníze můj otec neměl. Tam nebyla voda, to by se muselo celý vysekat do tý komory. Na to vůbec neměl peníze, protože nakonec skončil jako klempíř za 700 nebo 600 korun měsíčně. Dojížděl ráno v 5 hodin do Dolních, teď nevim přesně, nebo Horních Počernic, vlakem tenkrát z Těšnova, tam dělal klempíře.“

„No, a moje maminka samozřejmě vod tý doby, co se vrátila, tak chtěla vidět svoji maminku, protože ta stárla v tom Londýně, a každej rok žádala o to, aby ji pustili samotnou bez rodiny na návštěvu svý matky. To samozřejmě zamítli. Každej rok. Tak táta chodil a psal na prezidentskou kancelář rok co rok Tondovi Zápotondovi a jinejm. Ty dopisy asi budou taky ještě někde doma. Já byla blbá, sobecká a nechápavá, ale todle sem teda chápala, že dycky v určitou roční dobu maminka se zavřela v pokoji a 14 dní brečela. 18 let ji nepustili za její matkou a pokaždý tam napsali, že to není v zájmu Československé republiky, socialistický nebo jaký, ale hlavně napsali, že pouštěj jenom za nejbližšíma příbuznejma. Což si myslim, že i na komunisty je trochu moc. Protože kdo je blíž než máma a dítě? Já nevim. To mi musí někdy někdo vysvětlit. Nakonec ji tam pustili v 63. roce. Ona tam jela a vrátila se úplně zdrcená, protože babička už ji nepoznala. Měla alzheimera a už ji prostě prakticky… asi ji poznala, že ji zná, ale… No, ta návštěva se neodehrála určitě tak, jak si moje máma představovala, protože přijela hrozně zdrcená, a v 65. roce pak babička umřela.“