„Sestra mé babičky Hamáčkové byla tady v Trutnově a byla to ryzí Češka, měla české školy, ale za války z ní byla hrozná nacistka. Jezdila za dědou Hamáčkem a přesvědčovala ho, aby se dal k Němcům. Oni tady měli v české čtvrti postavený dům, měli dvě dcery a její manžel byl vlakvedoucí. Ty dvě dcery se vdaly, a když pak přišel odsun, tak si představte, jak to dopadlo. Manžel té mé pratety se oběsil, manžel jedné té dcery umřel na tuberkulózu a manžel té druhé dcery se s ní rozvedl. Takže tahle prateta zůstala sama s dvěma dcerami a pěti vnoučaty, jedna měla dvě a druhá tři. Takhle je naložili a odvezli, ale do východního Německa. Tam pak dostaly jen nad nějakým chlívkem takovou místnost, kde bydlely několik let. Prostě strašné. Takže tahle prateta, která byla taková nacistka a fandila Hitlerovi, takhle dopadla a pak se dala na nějaké náboženství ke konci.“
„Já jsem si vymyslel, že udělám knížku o evropských horách, a k tomu mi samozřejmě nemohly chybět Alpy. Tak jsem tenkrát zažádal o výjezdní doložku, to se muselo žádat a banka vám musela dát příslib, a pak teprve vám dali výjezdní doložku do pasu. Kupodivu mi to všechno prošlo, a tak jsem s manželkou vyrazil do Rakouska. Dorazili jsme ráno do Dolního Dvořiště. Tam hned ať vystoupím z auta, šel jsem dovnitř a tam mě svlékli donaha. Manželku nesvlékali, protože tam zrovna nebyla žádná ženská. Takhle nás dusili a nakonec, ani jsme se nenajedli, v pět hodin večer nám sebrali pasy, mně sebrali všechny barevné filmy, bývali by je ukradli, a poslali nás domů. To byl hrozný okamžik. Druhý den, v Českých Budějovicích jsme měli příbuzného, byl vojenský prokurátor. Tak nějak přes něj, celé dopoledne jsme lítali a telefonovali s vojenským prokurátorem z Hradce. Trutnov to prý zablokoval. Oni to na nás ušili, tenkrát na to měli takovou metodu, že měli kód, který vám napsali, a jakmile ten kód na hranicích zjistili, tak věděli, že nás mají co nejvíc šacovat a pokud možno nepustit. Bylo to hrozné, co jsme tenkrát zažili. Celý další den dopoledne si ti prokurátoři volali a zas to bylo zablokované z Trutnova. Oni mi zřejmě tu výjezdní doložku dali s tím, že to bude taková past. Nakonec jsme se přeci jen přes ty hranice dostali. Před námi jel ten prokurátor ve vojenské uniformě ve Volze a ještě zase na té hranici v Dolním Dvořišti přes hodinu telefonoval, pak celý zpocený ukázal prstem, ať honem vypadneme. Tak jsem se nakonec do toho Rakouska dostal, a když jsme tu hranici přejeli, tak jsem se rozbrečel, jak jsem měl nervy v kýblu.“
Jiří Havel se narodil 9. dubna 1931 v Horní Branné. Jeho tatínek byl poštmistr, dědeček z maminčiny strany vedl velké hospodářství. První léta života strávil v Košicích, kam tatínka pošta převelela, ale do školy již nastoupil opět v Čechách. Horní Branná se stala vysunutým československým územím po odtržení Sudet, ale následné obsazení Němci a válku vesnice přečkala bez úhony. Ve vesnici se krátce objevili vlasovci v roce 1944 a o rok později tudy projížděli prchající Němci. Dědeček po válce hospodářství prodal, ale tatínek, národní socialista, se nenechal zlákat do komunistické strany a pamětník na to doplatil při výběru vysoké školy i hledání práce. V roce 1953 přišli prarodiče o životní úspory při měnové reformě, Jiří Havel nakonec vystudoval vysokou školu železniční a nechal se u drah zaměstnat. Od mládí mu učarovaly Krkonoše i fotografie, a tak začal v horách pořizovat snímky na pohlednice. Později začal vyjíždět na zájezdy s CK Čedok a vydal několik fotografických knih z Afriky, Jižní Ameriky a evropských pohoří. V roce 1978 vstoupil do Svazu výtvarných umělců a o dva roky později odešel od drah jako fotograf na volnou nohu. V osmdesátých letech jezdil s horolezcem Michalem Šmídem do Himálaje a nadále cestoval a fotil i po revoluci, dokud mu to věk a zdraví dovolily. V roce 2022 žil v Trutnově. Zemřel 28. října roku 2022.
