Peter Heidler

„Jenže být po roce 1945 Němcem v Československu bylo velice těžké. Člověk neměl žádná práva, žádný majetek, už jen to, když někdo mluvil německy, bylo nerado viděno, někde přímo zakázáno. Němectví bylo úplně vytlačeno. Bratr nemohl chodit do německé školy, po roce 1945 byly školy jen české. Jednou šla matka kolem jeho školy a slyšela, že se učí jen česky. Hodně to oplakala, se slzami v očích se vrátila domů. Co by člověk pohledával v takové skoro-vlasti, kde vlast vlastí už vůbec není? Kde člověku sebrali vlastní identitu? Kde mu sebrali jazyk, kde všechno německé bylo nerado viděno, kde sousedé, i když byli jiného politického smýšlení, museli odejít, částečně doprovázeni velmi nepříjemným děním? Co by člověk dál dělal ve vlasti, kde se stal cizincem, občanem druhé kategorie? Všichni vyhnaní ztratili své kořeny, všechno, čím dříve byli, najednou bylo pryč.“

„Pěstovali společně sport, hráli divadlo, v zimě lyžovali, dělali vandry v přírodě, všechno dělali společně a hodně je to ovlivňovalo. Politiku až tak moc neřešili, ale byli to většinou dělníci, kteří se sami dále vzdělávali. Wenzel Jaksch, jeden z předsedů, byl také úplně obyčejný zedník, který se coby samouk sám hodně vzdělal. Důraz na další vzdělávání, vůbec na rozvoj člověka, to bylo pro DSAP důležité a dělo se to v rámci ní.“

„On sám o válce něco vyprávěl, na rozdíl od svého pobytu v Dachau. O něm jsem se dozvěděl hlavně od matky. Otec o tom sice později něco vyprávěl, ale byli tak indoktrinovaní, že o tom nesmějí mluvit, že o tom prostě nemluvili. O druhé světové válce sice mluvil, ale spíše o zážitcích s ostatními vojáky, kamarády, ne o válečných událostech jako takových. Že by se prsil nějakými hrdinskými činy, tak to rozhodně ne. Ve vojenské knížce měl razítko, že je nespolehlivý, odpůrce Hitlera, takže z něj byl jenom svobodník. On do téhle války prostě musel. O nějaké dobrovolnosti nemohla být řeč. Jeho kamarádi byli Němci, takže pořád žil v tomhle rozporu: na jednu stranu sice byl proti režimu, proti tomu masovému vraždění, proti tomu šaškovi z Braunau, ale musel tam být taky, aby si zachránil vlastní život. Pořád byl v tomto rozporu.“

„Bratr Karl se narodil v Karlových Varech. Byla to komická situace, neměl příjmení Heidler, ale dostal rodné příjmení po babičce z otcovy strany. Právě v době, kdy se narodil, byl otec v koncentráku v Dachau. Matka byla tak vystrašená tehdejší politickou situací, protože v roce 1938 byl v Sudetech po mnichovské dohodě nadšeně vítán. Jedna strana mé rodiny byla proti Hitlerovi, otec byl v koncentráku, protože jej udali jeho vlastní příbuzní. Dělicí linie procházela napříč rodinou, rozdělovala její členy na přívržence Hitlera, nebo tedy Henleina. Takže buď jsi byl Heil, Henleinův přívrženec, nebo jsi byl Sozi, sociální demokrat.“

„Tamní návštěva nebyla vůbec formována politikou, neexistovala žádná politika. Žádná politická jednání se nekonala. Byli jste tam jen proto, abyste poznali příbuzné. To bylo důležitější, abychom nejprve navázali osobní kontakty, a to byl celkově pro mě velmi, velmi, ano, osobně emocionální pozitivní pocit, takže očekávání: ‚Kde ses narodil?‘ Jeli jsme k rodnému domu. Abych viděl, kde žili moji prarodiče s malou farmou a kde byla pole, to mi potom otec ukázal. A kde bylo toto a tamto a kde byla moje matka v domácnosti v Karlových Varech. A to bylo to, to... A už jen způsob dialektu, který se tam stále používal, chebský, také doma, ano, moji rodiče stále mluvili chebsky... A to má takový nepopsatelný pocit domova... Toto znovuobjevení země, ze které samo o sobě pocházím. Takže tento kontakt s příbuznými byl velmi intimní.“

„To mě teda zasáhlo, silně zasáhlo, když ne mě, ale mého bratra, který se kdysi chtěl spojit s dívkou, a ta jen zakřičela: ‚Co chceš, ty baráčníku?‘ A to mě hodně zasáhlo. Ale nakonec jí možná dokonce budu muset být vděčný, protože to pro mě byl podnět, vnitřní pobídka, v uvozovkách, jim to ukázat. Že jsme víc než jen baráčníci. Že máme také čest, určitou čest. To také ovlivnilo můj smysl pro čest jako mladistvého, jako dítěte. Díky tomu, že bratři byli brzy hudebně zapojeni a poté hráli i veřejně, hudba byla samozřejmě kontakt s obyvatelstvem, protože hudba je obecná, přespolní, nadnárodní a mezikulturní, byla přítomná jako důležitá spojnice, a tak jsme byli rychle integrováni. Stejně jako ostatní byli integrováni do fotbalových klubů nebo mezi další sportovce, my jsme byli rychle integrováni do společnosti prostřednictvím hudby. Hudba nám tedy velmi pomohla.“

„V této těžké době – otec nekouřil ani nepil – dokonce sehnal finance, aby nás tři chlapce mohl nechat naučit se hudbu. Učitelé hudby stáli peníze, a přesto jsme se naučili všichni tři hrát na nástroje... směli jsme se učit hrát na nástroje. Můj nejstarší bratr Karl hrál na housle a klarinet a akordeon, druhý bratr na akordeon a později trubku a já jsem se směl naučit na akordeon od učitele hudby Salzmanna a poté jsem dostal bicí soupravu. To byl můj sen. Bicí souprava byla tehdy něco výjimečného, v dnešní době to najdeš pohozený v Aldi. Bylo mi asi deset let, když jsem tu bicí soupravu dostal rovnou o Vánocích. Tak jsem skočil půl metru a na Silvestra jsem se už musel rychle zapracovat, protože ze mě byl bubeník v trojici, která sestávala z mého bratra Ericha, druhého nejstaršího, kytaristy a mě jako bubeníka. Na Silvestra jsem hned mohl nastoupit.“