Milan Hlobílek

„To byl rozhodující rok 48, kdy se k moci dostali komunisté. Pamatuji si, jak jsme měli výmlat a stál tam příslušník komunistické strany a počítal pytle. Byl dost omezený, protože se pořád nemohl dopočítat. To byla taková zkušenost s horlivými komunisty, kteří byli omezení, ale měli moc a tu tvrdě prosazovali. Jak pak došli k moci, tak nám před volbami rozparcelovali celých osmdesát hektarů. Otec žádal o nějakou půdu, tak mu pár hektarů nechali a rok na tom hospodařil, abychom se vůbec uživili. Ostatní obhospodařovali jiní sedláci. Samozřejmě to po roce sebrali všem a byl konec.“

„Dostal jsem dopis od otce, abych nejezdil domů, že nás budou stěhovat, ale neví, kdy a kam. Asi za čtrnáct dní jsem dostal další dopis, ve kterém mně napsal, kam nás vystěhovali a kam mám přijet. Ze školy jsem přijel na zastávku Haluzice, kde mě otec čekal. Šli jsme domů přes kopec. Bylo to zjara a vycházeli jsme pozdě odpoledne. Došli jsme do Jestřabic a otec říkal, že půjdeme ještě jednou tak daleko. Šli jsme a už se stmívalo a byli jsme skoro v lese. Ptal jsem se, kde bydlíme, a otec odpověděl, že tady. Ptal jsem se, proč se tam nesvítí, a otec odpověděl, že tam není elektřina, jen petrolejky. Místnost byla asi dva schodky pod úrovní terénu a měla hliněnou podlahu, dvě malá okénka, v levém rohu kamna, jednu trojdílnou skříň, stůl, dvě židle, dvě postele a lavici. Ptal jsem se, kde budu spát a proč mi nevzali postel. Při stěhování, když otec mou postel nakládal, tak mu příslušník řekl, že postel nemá brát, že se o mě postarají. Tak jsem tam spal na lavici a pak jsem si stloukl postel a nacpal ji slámou. To bylo zoufalý.“