Jaromíra Jarošová

"... tam nějaký hukot toho letadla a teď jsem slyšela, jak to střílí. Oni měli kulomet a teď to z toho kulometu... Tak já jsem prostě nevěděla. Říkala jsem si, no tak co. Šla jsem po cestě z tý školy, tak jsem si vlezla do příkopu, lehla jsem si, naštěstí tam byla velká tráva , tak jsem moc vidět nebyla. A on prolít a střílel a naštěstí mě teda netrefil."

"A se stalo, že tu naši rodinu v tý vesničce, v Polomi, někdo udal. A udal je Němcům, že se tam tohle děje, a samozřejmě toho mýho dědečka a mýho jednoho strýce a druhýho strýce přivezli... odvedli Němci. Bohužel, pak se dozvědělo, že ten, kdo je udal, byl farář ve vedlejší vesnici. A teď když se tohle stalo, tak samozřejmě toho nejmladšího bratra [matky], toho při výsleších úplně ubili, ten ani do toho koncentračního tábora, do Terezína.... odvezli je do Terezína... ten se tam vůbec nedostal, protože toho zabili předtím. A ten starší maminčin bratr, ten prostě... toho odvezli a tatínka taky, tatínek maminky, můj dědeček. No tak byli v Terezíně, můj dědeček tam má dokonce, jak jsou tam ty náhrobky - to byl František Urban - no a tak prostě ten tam má tu cedulku, kdo tam všechno zemřel. Ale ten maminčin starší bratr, ten mladší, ten se teda nedožil toho, ten tam teda byl v tom koncentračním táboře, ale nějakým způsobem se mu podařilo utéct. Nevíme, já to dodneška nevím, třeba mi to řekli, ale já si to nepamatuju, to bych si vymyslela, ale tomu se to podařilo utéct, tak se dostal mezi ty partyzány a zase byl nějakou tou spojkou, do konce války to takto přežil."

"A právě v tý vesničce [Polom] v těch hlubokých lesích, tam přistávali za války ti partyzáni. A ta naše rodina, tedy ten můj dědeček a ti moji dva bratři [strýcové], tam zůstali už potom, to už bylo jako během té války na začátku. A oni ty partyzány... oni jim nosili jídlo, oni jim nosili ošacení a zase ti partyzáni jim dávali zprávy, které oni posílali dál jiným partyzánům. A to byly takový určitý jednotky, jak se tomu říkalo, ty tajný. A tak se to šířilo všechno dál."

"Na tu Květnou neděli, právě, to byl velký nálet. A my jsme s maminkou [a bratrem] šli dolů [do sklepa] a najednou obrovská rána. Maminka nás vždycky přikryla dekou, protože to byl děsnej hukot, jak to vybuchovalo, ty bomby. A když prostě... ona nás přikryla tou deku, abychom to neslyšeli. A nejednou byla strašná rána, a to jsme věděli, že to muselo někde spadnout blíž. A taky ano. My jsme měli 200 metrů školku, kam chodily děti, tam přímo ta bomba prostě spadla, do tý školky. Naštěstí to byla neděle, kdy tam nikdo nebyl. To bylo velké štěstí, protože jinak by to prostě bylo katastrofální. Jenomže ta naše vilka, ne tedy naše, ale tam, kde jsme bydleli... samozřejmě, okna byly... ta tlaková vlna je vyrazila a ten nějakej odlitek z tý bomby, nebo jak to vylítlo, tak to prolítlo střechou a akorát tam, kde jsem měla postel."