Jan Jelínek

* 1940

  • „Dojeli do Estonska, do místa zvaného Raasiku. My jsme tam pak s bráchou a sestrou byli. Tam na ně čekal oddíl estonských SS. Tohle je zvláštnost. Němci se samozřejmě snažili, aby z národů, které podrobili, byly zvláštní oddíly SS. I u nás se o to snažili, ale nevyšlo to. Povedlo se to málokde, ale Estonci si na tom zakládali pod zvláštní záminkou, že je Němci osvobodili od sovětského nátlaku... Potom odvedli prvních deset za ten val, se zbraněmi. Ti zbylí, co tam stáli a nevěděli, co bude, slyšeli strašný křik. Oni ti estonští vojáci strašlivě pili. Měli velkou zásobu vodky a zpíjeli se. Nutili své oběti vstoupit do hromadných hrobů. Ještě předtím jim ale trhali zlaté zuby zaživa. Ti lidé křičeli, tak potom to dělali, až když ti lidé byli mrtví. Přinutili je, aby si stoupli do jámy vedle sebe, do jámy, kterou den předtím vykopali váleční zajatci. Pak pan velitel, který si vzal řeznickou zástěru a rukavice, aby si neumazal uniformu, úplně opilý, je všechny postřílel. Pak zavolali dalších deset.“

  • „Já jsem miloval Týdeník, protože jsem vystudoval novinařinu. I když paní profesorka Beránková říkala, že jsem nejdivnější žák, že nestuduji novinařinu, ale filmové noviny. Všechny studentské práce jsem psal o Filmovém týdeníku. Tehdy televize nebyla ještě tak vyvinutá, že vysílala místo filmových novin Filmový týdeník a později z toho žila. Světové filmové týdeníky, Twentieth Century Fox atd., to bylo něco. Když od nás něco převzali, to bylo slávy. V roce 1968 všechno přebírali. Takže já jsem byl bytostný filmový novinář. Miloval jsem to. Jezdit po celé republice a točit, kde se co stane. Samozřejmě, když byla normalizace, tím horší to bylo. Už jsme museli točit o tom, jak soudruzi někomu blahopřáli. My jsme ale se smíchem soutěžili, kdo dostane do obrázku Vzorné vsi náměstí i s kostelem. Protože komunisti šíleli, to muselo být bez kostela. Na schvalovačce – tenkrát se schvalovalo – byla cenzura, říkali, jestli to nemůžeme přetočit tak, aby tam nebyl ten kostel. My jsme říkali, je úterý, ve středu se dělá kopie a ve čtvrtek to jde do kin. Tak prý jestli by to nešlo nějak vymazat. Aby tam bylo náměstí bez kostela. Tak to jsme se bavili.“

  • „Nadřízení... Ředitelem osvětového domu byl vášnivý komunista a já jsem ho podvedl. Zjistil jsem, že na Filozofické fakultě UK je katedra osvěty a novinářství. Sehnal jsem si přihlášku, soudruh ředitel byl nadšený, že někdo v jeho partě bude mít vysokoškolské vzdělání, podepsal to, doporučil mě tam, já jsem škrtl tu osvětu a vystudoval jsem novinářství. Když jsem to dokončil a přišel jsem za ním, že přecházím do Krátkého filmu Praha, tak to bylo hořké zklamání, ale spolkl to. Byl rok 1968.“

  • „Já jsem tam nastoupil do školy, ale já byl vesnické dítě a to velkoměsto bylo pro mě podivné, stále ještě silně německé. Nevyhovovalo mi. Já jsem se do té školy netěšil, nikoho jsem tam neznal, neměl jsem tam kamarády, kamarádské vztahy, které tam byly navázány, už byly, ale já žádného kamaráda neměl. Mně to strašně vadilo. Navíc táta se dvakrát třikrát ještě vrátil z nemocnice, sedával v křesle v županu a byl dost těžce nemocný. Maminka velice moc smutnila. Vodila nás pod okna dřevěného baráku po Němcích těsně u nemocnice, kde ležel tatínek. Nevím, proč táta nebyl v nemocnici, ale v dřevěném baráku vedle. Vodila nás tam, aby nám zamával. Přál si nás vidět. Tohle všechno bylo smutné. Velice brzy nato, v roce 1947, tatínek zemřel.“

  • „Valná většina Židů byla česko-německá. Teta Bendová, tedy manželka majitele firmy Bratří Bendové, u které potkal táta maminku, byla Němka a mluvila se silným přízvukem. Pro mě byla zvláštní, protože silně kouřila, byl jsem z toho vyděšený. Táta ale uměl špičkově německy a navíc se naučil hovorovou němčinu tím, že jezdil stále ve vlaku, hráli karty a on ty Němce podváděl, takže to vždycky skončilo smíchem... Takže to byli přátelé. Když děláme z těch henleinovců strašidla, tak to bylo až potom. Je zvláštní, že ti lidé až najednou, zničehonic, přišli za tátou a řekli mu, že by se měl s tou Židovkou rozvést. On říkal: ‚Ale Karl, vždyť se ti vždycky tak líbila. To si nepamatuješ?‘ – ‚Pamatuju, víš ale, přece jen ten führer nařídil, že je to prznění árijské krve.‘ Táta tomu pořád nevěřil, a dokonce mi říkal, že měl chuť odjet do Austrálie, ve Švýcarsku si deponoval nějaké peníze, ale už bylo pozdě, už to nešlo.“

  • „Maminka už se s vámi chystala do Terezína?“ – „Ano, ale tatínek řekl, že nikam nepojedeme. Natlačil nás do auta a odvezl nás do Hořepníka, kde nás přijal jeho otec, který byl silně proti tomu, aby si vzal Židovku, a nebyl jim ani na svatbě. Nyní kývl a maminku schoval. Maminka žila v malé ložnici se zataženými závěsy a nesměla ven. Zatímco já, který jsem byl po otci blonďatý, jsem směl i na ulici. Ta rota mladých Němců, kteří tam pochodovali a zpívali německé písně, tak ti mě považovali za blonďáka, pro ně jsem nemohl být ‚žídě‘, jak se tehdy říkalo. Maminka, když se koukla tou škvírečkou skrz závěs, protože víc nesměla, byla černá, naprosto jasná Židovka, tak zjistila, že venku kráčí deset blonďatých mužských a ti první dva mezi sebou vedou mrňavého kloučka a ten zvedá nožičky a zpívá s nimi. To jsem byl já. Vedle bydleli rakouští záložáci, staří pánové, kterým jsem nosil chleba, ti mě považovali za vnuka. Všechno to bylo zvláštní. Já tu válku neprožíval, zatímco maminka, která byla zvyklá, že ji táta vzal do Dubrovníka, žila si dobře, tak pro ni najednou žít pět let jen v jedné světnici a smět na zahradu jen za tmavé noci, to pro ni muselo být strašné trauma. Však se po tátově smrti už nikdy neusmála.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.09.2018

    (audio)
    délka: 02:02:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínek maminku před nacisty schovával pět let v zatemněné místnosti

Jan Jelínek v dětství
Jan Jelínek v dětství
zdroj: Pamětník

Jan Jelínek se narodil 19. července 1940 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny obchodníka Josefa Jelínka a jeho židovské ženy Marie, rozené Ledererové. Jan měl staršího bratra a mladší sestru. Rodina žila v Liberci, kde měl otec obchod s textilem. V době, kdy jeho ženě a dětem hrozil transport do Terezína, se Josef rozhodl ukrýt rodinu v domě u svého otce v Hořepníku u Pacova, což se mu podařilo. Marie pět let nevycházela z malé zatemněné ložnice, malý Jan, který měl blond vlasy po otci, mohl chodit i na ulici. Po válce otec rodinu převezl zpět do Liberce, kde však v roce 1947 zemřel následkem válečného stresu z prozrazení. Ovdovělá Marie se třemi dětmi se přestěhovala do Nymburka. Jan odmaturoval na tamním gymnáziu a poté se pokoušel o studium na FAMU, ale nebyl přijat z kádrových důvodů. Narukoval na vojnu do Českých Budějovic, oženil se a po návratu se usadil se svou ženou v Mladé Boleslavi, kde našel práci v osvětovém domě. Měl na starost vzdělávání mladých fotografů a amatérských filmařů. V 60. letech se dostal na žurnalistiku, kterou absolvoval v roce 1968, a poté nastoupil do Krátkého filmu. Více než dvacet let natáčel reportáže pro Československý filmový týdeník. V polovině 90. let ve spolupráci s Židovskou obcí natočil padesát rozhovorů s oběťmi holokaustu. Vyšly v knize A kde byl Bůh...?