Helena Josefová

"V Trutnově jsem chodila do Sokola, nacvičovali jsme na poslední slet a milostpán mně vždycky řekl: 'Na cvičení ano, ale vždycky s doprovodem.' Protože oni už zlobili henleinovci. Takoví kluci. A tak jednou o cvičení – šup a dlažební kostky nám letěly oknem do sokolovny. Bylo to strašně kruté a pán mi řekl: 'Helenko, nejlepší by bylo s tím Sokolem skončit.' A to pro mě bylo hrozné, protože jsme cvičili na slet. A já nemohla pokračovat. A nejen já. Sokol v Trutnově museli rozpustit, protože dlažební kostky na hlavy a na nás a rozmlácená okna – to nešlo dál. Takhle tedy skončil Sokol v Trutnově."

"Nejstrašnější bylo, když mi vzali mé bratrance. Měla jsem je velice ráda. Odvezli je do tábora v Meziměstí, jen s povolenými 25 kilogramy a ty jim ještě vybrakovali. Jeden z bratranců měl čtyřicítku horečku. A tak maminka a strýček v Chocni sehnali všechno, co se dalo sehnat, a já jim to večer nosila. Kdo jiný než já, ostatní měli rodiny a báli se. Tak jsem to riskla, navíc jsem uměla německy, tak jsem jim to hodila přes plot a ještě zakřičela, komu je to určené. Balíčky byly popsané. Lágr v Meziměstí byl veliký."

"Manžel sloužil tady na Teplicku – Trutnovsku a od prvního ledna měl nastoupit do Teplic jako velitel stanice. Už to měl papírově vyřízené. Před Vánoci byl ale ve službě v severních Čechách. Jak mi vyprávěl jeho spolubydlící a kamarád pan Říha, 16. prosince se otevřely dveře vedlejší kanceláře, že přišla telegrafem zpráva, že Josefa Josefa s okamžitou platností propouštějí. Proč, nevěděli. Podrobnosti tam napsané nebyly. A hned se přihnal takový hoch, esenbák, a křičel: 'To je ten zrádce? Ten, který má být propuštěný?' A strhal z něj uniformu."