„Ten rozhlas hrál velikou roli tenkrát, protože nebyla žádná televize a podobně. A normální rozhlas ještě zpočátku nemohl vysílat. Třeba pátého ráno myslím, že ještě vůbec nebyla situace tak připravená. To všichni poslouchali na ulicích, co se děje. A hned taky lidi už chodili na tramvaj a jeli k rozhlasu pomáhat a potom ten den večer už se začínaly rozebírat dlažby. Včetně dětí si lidé podávali v takových řetězech tu kostku, na děti to bylo někdy dost těžké, aby se to dalo na barikádu. A tam se samozřejmě dávalo všecko možný do té stavby barikády, co se našlo někde na dvorku nebo v zahrádce, starý krámy a podobně. Potom, ten další den dopoledne tam na Smíchově, protože to byl západní konec Prahy, jsme vítali a podávali ruku vlasovcům. To byli vlastně lidi, kteří byli v německých uniformách. Čili ze začátku to budilo rozpaky, jestli vlastně to nejsou Němci.“
„Otec byl celý 8. květen už značně skleslý a neměl co kouřit. Šli jsme k babičce na Vinohrady přes Jiráskův most. Vzal mě a dopoledne jsme šli krásně, to ještě tam vůbec Rudá armáda nebyla. My jsme šli po tom mostě k babičce. ‚Babička by ještě mohla mít nějakou cigaretu někde schovanou,’ tak už se na to těšil. A najednou nějaký Němec, tam, jak je Tančící dům, tak v sousedství z vikýře střílel asi samopalem, tenkrát se říkalo automatem, kulometem nebo něčím takovým do dlažby Jiráskova mostu. Myslím si, že kdyby nás chtěl trefit, tak by se mohl trefit. Tam tenkrát nebyl asfalt, tam byla dlažba, ono to tak nepříjemně pleskalo. Já si dodneška uvědomuju, jak je to zvláštní, když kulky do té dlažby třísknou. Samozřejmě jsme překonali rekord ve sprintu a byli jsme brzo na té straně, kde už z toho vikýře na nás nikdo nemohl. Babička skutečně nějaké kouření měla, ale to už v té době přijížděly tanky z druhé strany, z východu od Vršovic po Francouzské ulici, a tam právě jsme tiskli ruce těm Rudoarmějcům, kteří už dočišťovali Prahu a byli velice vřele vítáni.“
„Totalitní diktatura neformálně rozdělila obyvatelstvo do několika skupin. Na jedné straně stojí její aktivní příznivci, kteří buď mají ideály, ctižádost či obojí, nebo hledají klid, aby se mohli věnovat své nejoblíbenější činnosti, případně ti, kdo mají strach odmítnout vstup do výtahu k moci, protože by mohli být pronásledováni nebo znevýhodněni. Na opačné straně stojí aktivní odpůrci režimu, odbojáři, osoby, které se drží postojů protirežimních, nebo třeba mladí lidé s touhou po přesídlení do ciziny proto, aby se vyhnuli nějakým nepříjemnostem, obvinění, vojenské či jiné službě a tak podobně. Mezi oběma stranami zůstává převážně pasivní šedá zóna, jejíž příslušníci se vyhýbají vystupování na veřejnosti a všem situacím, v nichž by byli nuceni upřesnit svůj postoj k režimu, neboť jejich ano či ne jim může přinést nějaké riziko. Do šedé zóny se řadí také lidé, kteří jsou apolitičtí diváci života a desítky let čekají na to, jak se situace vyvine. Obvykle režim vyžaduje určitý stupeň angažovanosti, ale jednotlivci mají práh či mez různě vymezenou. A tak při zkoušce loajality, jakési prověrce, sami naznačují, kam až mohou či chtějí v poplatnosti režimu zajít, kam už by to pro ně bylo příliš a pro jejich okolí přímo nepřijatelné.“
„Já jsem nikdy takovou svazáckou košili neměl a ani jsem ji nepotřeboval. Protože například na naší škole, já jsem maturoval na Smíchově na Santošce, tak tam se chodilo civilně a nikdo neměl modrou košili na sobě při maturitní zkoušce. Ale zjistili jsme, že ta modrá košile byla vyžadována při jiných příležitostech. My jsme třeba byli jako středoškoláci povoláni společně i s pedagogy, abychom se zúčastnili masové manifestace na Staroměstském náměstí, kde měl vystoupit vysoký představitel moskevského politbyra soudruh Kaganovič, který stál velmi blízko, a dokonce snad byl i vzdálený příbuzný Stalinův. Čili nebyl to bezvýznamný host. A vzpomínám si, že jsme šli ve skupince, neseřazení, nebyl to žádný pochod a blížili jsme se k náměstí, že jdeme na tu manifestaci. Teď nás zastavil nějaký pořadatel, jak jsou ty úzké uličky staroměstské, které vplývají do toho náměstí, a říkal: ‚Kam jdete, soudruzi?’ My jsme řekli: ‚No na manifestaci. Vždyť je tady soudruh Kaganovič.’ On říká: ‚Ne, nemůžete. Můžete vstoupit na manifestaci jen v modrých košilích.’ Všichni jsme nevěděli, co na to říct, akorát jeden, ten nejsmělejší z nás, který vlastně byl neformálním vůdcem skupinky, říkal: ‚Kluci, jeho škoda. A jdeme.’ A šli jsme zpátky. Tím vlastně dal najevo, že soudruh Kaganovič o něco přišel, když nás kvůli modrým košilím neviděl na manifestaci. Ale ve skutečnosti mně v hlavě probíhalo, když jsme šli tou ulicí domů, myslím, že to byla Husova ulice, kdyby nás tak viděl třídní, že nejdeme na manifestaci. Takhle jsem otočil hlavu a na protějším chodníku ve stejném směru, to znamená z manifestace domů, spěchal daleko víc než my ten třídní se skloněnou hlavou. Čili takhle to nějak fungovalo.“
Vladimír Klíma se narodil 11. února 1936 v Praze. Dětství prožil v protektorátu, ale válka se ho zásadněji dotkla až tehdy, když se blížil její konec. Jako devítiletý chlapec přihlížel dramatickým událostem Pražského povstání. Při studiu projevil velký jazykový talent, a tak šel po maturitě studovat angličtinu a francouzštinu na Univerzitu Karlovu. Po základní vojenské službě a prvním zaměstnání na pozici redaktora v nakladatelství Orbis se začal věnovat své životní vášni pro africkou kulturu. V roce 1966 se stal pracovníkem Orientálního ústavu Československé akademie věd, kde začala jeho postgraduální studia v oboru afrikanistika. Publikoval celou řadu knih, studií, článků a překladů. Často vystupoval na mezinárodních konferencích v Československu i v zahraničí. V 90. letech skončil v Orientálním ústavu a dal se na diplomatickou dráhu. V roce 1995 se stal velvyslancem České republiky v Ghaně a později také v Togu a Burkině Faso. V roce 1999 se vrátil do České republiky a dále publikoval. Byl také předsedou Společnosti přátel Afriky a pro Afriku měl i nadále velkou vášeň. Přestěhoval se do Rožnova pod Radhoštěm, do rodiště své manželky.
