„Samozřejmě od začátku roku 1989 s Palachovým týdnem se ta pozornost ještě zostřovala, k výročí 21. srpna pořád, a potom, když bylo výročí 28. října, tak jsem do Prahy přímo na to jel, chtěl jsem jít na tu demonstraci. To si pamatuju velmi přesně. Ta demonstrace proběhla podobným způsobem jako ty předchozí. To znamená, cosi se tam odehrálo, nakonec to rozehnala policie. Já si vzpomínám, jak ti lidi šli nějakou ulicí ke Staroměstskému náměstí, které bylo zatarasené. Tam stáli milicionáři, ti nás tam nechali jít, pak začalo to obuškování. Lidi různě prchali, schovávali se v domech. Pak jsme se večer sešli u jednoho kamaráda, zároveň jsme sledovali zpravodajství, ne to televizní, ale samizdatové. Velmi jsme rozmlouvali o tom, co se odehrálo ten den, a vzpomínám na ty intenzivně smíšené pocity. Na jednu stranu taková euforie z toho, že se něco stalo, že nějaký proces byl artikulován, a zároveň taková beznaděj v tom, že říkali, ono je to pořád stejný. Tam chodí pořád dva tisíce lidí – a vlastně se to nikam nehýbe. Tak je to něco jiného, než ty roky před rokem 89, kdy se neděje nic nebo skoro nic. Teď tam chodí těch dva tisíce lidí, chodí tam pořád ty stejní a je to bezperspektivní.“
„Vzpomínám si, že bylo několik takových platforem a jedna byla na půdě některých evangelických modliteben, že oni kromě bohoslužeb a bohoslužebného prostoru měli ještě jiný prostor k neformálnějšímu setkávání – a to byla docela dobrá taková platforma, že se tam dala dělat taková autorská čtení nebo to byly i hudební vystoupení na různých undergroundových festivalech. Pamatuju si na takový festival v Pyšelích. V Pyšelích v hospodě, trvalo to od pátku do neděle, my jsme tam dorazili někdy v sobotu ráno. To už bylo vidět, že od vlaku se táhne takový dlouhý had různých mániček s kytarama a teď se to schází v té hospodě, kde se v tu chvíli nic nedělo, ale dělo se před tím. Takže různí lidi tam spali na stolech ve spacácích, teď se ten prostor chystal na ten večer a potom se tam střídaly kapely, pilo se. Nebo si vzpomínám na výstavu undergroundovou v Třebíči na zahradě. Byla tam výstava výtvarných objektů, pak tam bylo divadlo dvou herců. Lidi tam seděli na zahradě, pozoruhodný bylo, že ze sousední zahrady ze stromu to někdo točil ruční kamerou. Pak si vzpomínám, že z nedaleké Staré Říše přivezli Ivana Martina Jirouse, který byl tehdy v ochranném dohledu, a on tam četl z Labutích písní.“
„Zkrátka po Vánocích se nevrátil jeden spolužák, protože odjeli s rodiči do Švédska a už se nevrátili. Což způsobilo ve škole veliký poprask a začali se tam objevovat různí pánové, kteří se zajímali, kdo toho chlapce znal a jestli věděl dopředu a jestli náhodou tam nejsou podobní takoví. Přišla třídní a rozdala nám papíry a řekla, že nám bude dávat nějaké otázky a že je to samozřejmě anonymní, to víte, že když to píšete rukou, jak to anonymní je, i když se tam nepodepíšete. Byly to otázky: Co si myslíte o emigraci? Jste věřící a kdo je váš vzor? Bylo to takové testování, kdo tam je. Já jsem to psal tak, jak jsem to viděl, ano, jsem věřící… Neměl jsem za vzor Pavku Korčagina – a pak přišla ta učitelka, že to vyhodnocuje, a říká: ‚No, výsledek je vlastně docela uspokojující, až na jeden případ.‘ To jsem byl já, ale to už jsem byl víceméně vyrovnaný. A druhá stránka byla ta, že jsem si zároveň nedělal naděje, že se dostanu na filozofickou fakultu nebo na práva či něco takového. Víceméně jsem dopředu počítal s tím, že budu studovat techniku, protože tam to ideologické síto nikoho nebude zajímat.“
Pavel Kolmačka se narodil 8. října 1962 v Praze jako třetí dítě rodičům Bohuslavě a Františkovi Kolmačkovým. Tatínek pracoval ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky a maminka byla učitelkou na prvním stupni ZŠ. Po absolvování základní školní docházky se díky výbornému prospěchu a dobrému umístění ve vědomostních olympiádách dostal v Praze na gymnázium v Botičské ulici. Maminka, aby mohla pracovat ve školství, byla do roku 1968 členkou KSČ, ale oba rodiče byli věřící a vedli děti ke kritickému pohledu na dobu během normalizace. Vzhledem ke špatnému kádrovému posudku rezignoval na filozofickou fakultu a začal v roce 1981 studovat na Elektrotechnické fakultě ČVUT obor Elektrotechnologie. Ještě během studií na gymnáziu se zajímal o literaturu a začal psát básně. Na vysoké škole se potkal s podobně smýšlejícími spolužáky. Jeho básně se prostřednictvím přátel dostaly do samizdatového Almanachu Skupiny XXVI. a Vokna a samizdatově vydal spolu s dalšími básníky sborník In margine. Setkával se se studenty evangelické bohoslovecké fakulty. Navštěvoval bytové semináře, autorská čtení nebo docházel do kotelny k evangelickému faráři (bez státního souhlasu) Alfrédu Kocábovi, který uváděl několik žáků do kontemplativní modlitby. O blízké kamarády se začala zajímat StB (Státní bezpečnost), sám na výslechu nebyl. V roce 1985 dokončil studia a dostal povolávací rozkaz na vojnu do Prešova. Hledal klid na psaní a chtěl uniknout z Prahy, proto zůstal v Prešově, kde pracoval v ústavu pro mentálně postižené jako pomocný zahradník a později sanitář. Seznámil se tam se svojí budoucí ženou Janou Roháľovou. Společně sledovali dění ve světě a osobně se zúčastnil násilně rozehnané demonstrace 28. října 1989 v Praze. Po revoluci se přestěhovali do domu po prarodičích v Chrudichromech u Boskovic a narodily se jim postupně čtyři děti. Pracoval jako ošetřovatel a sanitář v domově důchodců v Boskovicích, později jako redaktor v katolickém časopise Velehrad. Překládal z angličtiny a po několikaměsíčním studijním pobytu ve Stuttgartu začal překládat knihy německých autorů. Později studoval religionistiku, učil na biskupském gymnáziu v Letovicích a současně přednášel na VOŠ publicistiky. Napsal několik básnických sbírek a jeho knihy byly přeloženy do různých světových jazyků. V současné době (rok 2023) pracuje jako soukromý učitel jazyků, překládá a píše.
