Petr Kubíček

„Jak jste vnímal přestup do Mělníka?“ „Vnímal jsem to jako vyhazov z vlaku, který mě mohl vézt tím směrem, po kterém jsem toužil: hrát hokej, třeba se tím i živit a svému koníčku se věnovat pracovně. Navíc to znamenalo ztrátu ambic: každý chce hrát co nejvýš, hrát za reprezentaci. Tehdy jsem už věděl, že končím i v reprezentaci, bylo to jedno s druhým.“

„Sportovci rukovali k prvnímu červenci. Já jsem podal přihlášky na vysokou školu, dokonce jsem měl v Hradci domluvené angažmá – měl jsem tam chytat a studovat pedagogickou fakultu; jenže na politiku nestačili ani hokejoví šíbři. Mysleli si, že to nějak obejdou, že to vysvětlí, ale neprocpali mě tam. Tak jsem prošvihl termín narukování, měl jsem rukovat k prvnímu říjnu, kdy brali lidi jen k bojovým útvarům, a přijímač v Dukle bych nestihl. Zeptal jsem se svého trenéra Klapáče, co mám dělat, ten mi poradil: ,Seber se a jeď tam teď.‘ (Klapáč mi ostatně později také vysvětlil, proč odcházím z reprezentace. Ač komunista, řekl mi na rovinu: ,Máš smůlu, utekl ti bratr.‘) Byl jsem asi jediný voják RVHP, který narukoval dobrovolně dřív, než musel. Přijel jsem do Liberce a řekl jsem náčelníkovi: ,Posílá mě Klapáč. Měl jsem tu správně být od prvního, ale nešlo to kvůli škole.‘ Dva dny jsem tam chodil v civilu, protože pro mě nic neměli, pak si mě tam nechali. Přijímač jsem absolvoval a díky tomu jsem zůstal v Dukle.“