Mgr. Jitka Kulhánková

„Nás zasáhla ta normalizace mnohem silněji v tom, že už v roce 1969 můj muž [Vladimír Kulhánek] byl se zdůvodněním, že byl zakladatelem KANu, to znamená Klubu angažovaných nestraníků tady na Karlovarsku, spolu s Františkem Brožem, právníkem. Brož byl předseda, můj muž byl místopředseda. Tady na celém Karlovarsku můj muž jezdil, měli schůze a bylo to takové nadechnutí svobody. A potom když přišla normalizace, můj muž měl seznamy těch lidí, kteří do toho KANu chtěli vstoupit nebo vstoupili. Měl různé další materiály ohledně té situace a v době normalizace jsme to měli na půdě za trámem. A pak to můj muž radši všechno spálil, kdyby náhodou u nás byla prohlídka, našlo se to, aby nebyli ti lidé pronásledováni nebo nějak jinak kompromitováni. Takže to byl ten rok 1969. Můj muž tedy skončil jako učitel matematiky a fyziky. To už jsme učili oba na škole v Poštovní [ulici] v Tuhnicích. Já jsem byla těhotná. Ale nebral se ohled na žádné rodinné poměry. Naštěstí můj muž měl velmi rád manuální práci, především stavařinu, tak se přihlásil na místo mistra v Městském stavebním podniku tady v Karlových Varech a dostal partu zedníků. Můj muž si po večerech udělal večerní průmyslovku, tenkrát to bylo možné, tady v Karlových Varech. A pracoval tam na nějakém betonu, na betonové podlaze nebo co to tam dělali, jak mi vyprávěl. Ale přijel tam představitel města. A podivil se, že tento vyhozený učitel, tenkrát jim říkali kontrarevolucionáři, tak tahleta kontrarevolucionářská osoba tady vede skupinu zedníků. Vždyť by na ně mohl negativně působit! A proto můj muž okamžitě ještě během toho měsíce, kdy byla zkušební doba pro pracovníky přijaté do zaměstnání, byl okamžitě vyhozen. Drze mu nabídli, že může ve firmě pracovat jako dělník. Učitel, vysokoškolský matematik, fyzik. Naštěstí v Nejdku byla firma Armabeton a tam byli ochotni ho vzít do stavebnictví taky jako mistra. A od té doby pracoval dvacet let na stavbách tady v kraji. Hlavně v Nejdku stavěli česárnu a potom v Sokolově chemičku. Tak to byl rok 1969 pro naši rodinu.“

„Vzhledem k tomu, že jsem se narodila v roce 1942, tak moje vzpomínky jsou velmi kusé a celou tu situaci znám hlavně z vyprávění rodičů. My jsme bydleli na Údolní ulici a tam, když byly nálety, si pamatuji, že jsme utíkali do krytu. Zřejmě byl v témže domě ve sklepě. Z toho mám jenom kusou vzpomínku, jak sedíme v koutě. Já vidím nahoře okýnko, tam padá odtamtud písek a vidím tam boty, jak tam běhají. A to je všechno. Od rodičů vím, že jsme se tísnili tam v tom koutě, mě drželi v náručí, proto, kdyby dostal ten dům zásah, abychom tam zůstali všichni tři, aby tedy nikdo z nás nezbyl.“

„To byly vzadu desky, které my, prodavačky… My jsme tam byly tři prodavačky a paní vedoucí. A ty [podpultové desky] jsme nesměly prodávat, to ona si hlídala. Nanejvýš, když jsme řekli, že přijdou ti a ti známí… Jednou jsem se dopustila velkého prohřešku, protože v Karlových Varech hostovalo divadlo Semafor. A tenkrát jsme měli podpultové trojalbum Kytice, semaforského představení, do dneška je to nejúspěšnější semaforské představení a já ho hrozně miluju. A přišel Ferdinand Havlík, jestli náhodou nemáme Kytici. No to víte, že jsem běžela dozadu a že jsem mu ji přinesla. Jenomže potom samozřejmě celý semaforský ansámbl postupně přicházel a já jsem prodávala, prodávala, prodávala. Copak jsem mohla těmhletěm lidem odmítnout? Potom tedy paní vedoucí byla velmi rozčílená a nebyla jsem pochválena. Za to, že jsem Semaforu prodávala jeho produkt. Ale jinak třeba indické desky přicházely – a ty byly za stovku. To byly indické desky zalepené v igelitu. Ani my jsme je nesměly přehrávat. To bylo před Vánoci. A to už ti fanoušci chodili před Vánoci a ptali se, kdy už přijdou indické desky. Pak tedy, když přišlo zboží, tak se zamklo. Vždycky se zamykalo, přebíralo se zboží. Známá cedule: Příjem zboží. A potom tedy zase už byly seznamy, kdo si tu indickou desku může přijít koupit.“