Jaroslav Losert

* 1933

  • „Když jsem tam poprvé přišel, byli tam dva mrtví vojáci, pamatuji si, že jeden se jmenoval Kohout. Ti, co na ně stříleli, měli v lese položené kameny, aby si mohli opřít zbraň a tam čekali, až jim voják přijde na mušku. Tak to měli zákeřně promyšlené. Divím se, že neudělali nějaký zátah, aby je pochytali. Pořád to mělo volný průběh. Nesměli jsme o tom mluvit. Když jsem pak odcházel do civilu, musel jsem podepsat dokument, že o tom nesmím několik týdnů s nikým mluvit. Ani doma jsem to nevykládal.“

  • „Po absolvování poddůstojnické školy mi řekli, že pro mě nemají žádné zařazení. Dali mě do strážní služby, což byla velmi špatná věc, protože jsem hlídal muniční sklady. Tam se děly hrozné věci. Hodně vojáků tam zákeřně zastřelili. Udělali to lidé, kteří ten režim nesnášeli, tak se tam chodili mstít na obyčejných vojácích. Zastřelených jich bylo celkem sedmnáct. Ten poslední měl dva měsíce do civilu a jmenoval se Navrkal. Já, když jsem tam u toho ‚muničáku‘ musel být, tak jsem nechodil. Postavil jsem se někde za strom nebo jinam, kde jsem byl trochu krytý. Ti, kteří chodili, na to doplatili. Stříleli z blízkých lesů. Čekali tam, až dostanou toho vojáka na mušku a pak vystřelili. To byla těžká doba. Divím se, že to nijak neřešili. Nebyli tam žádní důstojníci, pořád tam chodili jen obyčejní vojáci.“

  • „Otec dělal starostu v obci, a když popravili Miladu Horákovou, tak složil všechny funkce, co měl. Pak se stalo, že hlídali náš dům, jestli tam náhodou otec nedělá nějakou protistátní činnost. To mu pak prozradil někdo, kdo u toho byl. Bylo to zajímavé.“

  • „Vůbec jsem nevěděl, že v našem domě máme jednu tajnou místnost, do které nevedly žádné dveře. Jediný vstup byl z kuchyně, a to navíc po čtyřech. Nebylo tam žádné okno. Vzduch šel trubkou ze zahrady. Vlastně ani nevím, na co tam ta místnost byla. Ale využila se. Polák Vladek měl jít do Osvětimi. Byl to vězeň, který spolu s dalšími pracoval na nádraží ve Skrochovicích. Přes den pracovali na trati a na noc je zamykali do takových domů, které tam dodnes stojí. Vladek se nějakým způsobem dozvěděl, že má jít do Osvětimi. Můj otec ho přemluvil, aby se u nás schoval. Několik měsíců přebýval u nás doma v tajné místnosti za kuchyní. Když byl takzvaně čistý vzduch, tak mohl vylézt z úkrytu. Občas spával i mezi námi ve světnici. A když bylo zle, tak zase zalezl zpátky do díry.“

  • „V Loděnici Němci oběsili na strom své dva vojáky, kteří už nechtěli dál bojovat ve válce. Já jsem to viděl na vlastní oči, byl to strašný zážitek. Oběsili je už za tmy v místech, kde stály velké lípy z Loděnice směrem ke Dvoru. Vybrali si k tomu dva stromy, kde pak viseli asi pět dní, než je sundali a zahrabali jejich těla do břehu.“

  • „Mladý muž, jmenoval se Hlaváč, utekl z nucených prací v Německu. Doma v Loděnici mu udělali pod kachlovými kamny otvor, kde se schovával. Naproti přes cestu bydlela německá rodina Grossových. Paní Grossová šla večer ven zrovna v okamžiku, kdy vylezl z úkrytu Hlaváč. Ten si nejspíš šel pro jídlo. Viděla ho tam a nahlásila to. Přijel Weiss ještě s jedním člověkem. Hlaváč měl u sebe zbraň a začal střílet jako první. Netrefil se. Oni ho postřelili a nikdo k němu nesměl. Nechali ho tam celého půl dne umírat ve velkých bolestech.“

  • „V Loděnici žil Miloš Krečmer, granát mu utrhl obě ruce. Byl hodně zaměřený proti Němcům a nosil u sebe zbraň. Vykládalo se, že chce jednoho Němce zastřelit, ale to se nestalo. Tam byl jeden esesák Weiss. Vytipovával si lidi, kteří půjdou do koncentráku. Například se dvě ženy mezi sebou hádaly o nějakou hloupost. Jedna si měla od druhé něco půjčit, ale nevrátila to. Do toho přišel tento německý starosta, říkalo se mu biergermeister, a oba manžele poslal do koncentračního tábora v Osvětimi. Zemřeli tam.“

  • „Příchod Němců si pamatuji. Pochodovali přes vesnici a bubnovali rum – tum – turututututum – ten zvuk si dodnes dobře pamatuji. A kdo je nezdravil, toho zbili. Lidé, aby nemuseli hajlovat, raději se schovávali. Byla to taková skupina. Já jsem je znal, protože v naší obci byla polovina obyvatel německá. Bylo to tak dost rozdělené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 16.10.2023

    (audio)
    délka: 01:20:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Opava, 30.10.2023

    (audio)
    délka: 01:10:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Polského dělníka Vladka jsme ukrývali za kuchyní

Voják Jaroslav Losert, cca 1954
Voják Jaroslav Losert, cca 1954
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Losert se narodil 12. prosince 1933 v obci Loděnice (okr. Opava) Antonii a Stanislavu Losertovým. V roce 1938 se nakrátko odstěhovali do Melče. V rodné obci napadala Hitlerjugend Čechy za to, že nehajlovali a česká škola se stala německou. Jaroslav Losert vzpomíná na postřelení Františka Hlaváče četníkem Josefem Weissem, podobně jako na oběšení dvou německých vojáků či sestřelení amerického letadla. Otec byl pracovně nasazen ve Francii, kde ho zajali partyzáni. Později doma ukrýval polského dělníka Vladka. Konec války se v Loděnici obešel bez bojů. Domy po místních Němcích si levně kupovali Češi. Otec Stanislav se stal starostou obce, později se funkce vzdal. Komunisté pak hlídali jejich dům. Jaroslav Losert se vyučil elektrikářem a v roce 1953 nastoupil na vojnu v Praze. Tam nastřeloval zbraně či střílel z protiletadlového děla, pak hlídal muniční sklady v Klánovicích. Po vojně pracoval jako elektromontér a později jako vedoucí elektrodílny na nádraží Opava východ. V roce 1960 se oženil s manželkou Gertrud Pavlorkovou a přestěhovali se do Opavy. V Opavě žil i v době natáčení v roce 2023.