Luděk Marks

„Byla neděle a já nic netuše jsem vyšel z bytu ve Slovenské ulici, kde jsem bydlel u rodiny Dusů, u Michala Duse, který bohužel zemřel minulý rok. Bylo nás tam víc chartistů, takže ten byt byl jimi docela vyhledávaný. Věděli, že tam jsem, že tam bydlím. Rozhodl jsem se, že navštívím dceru, která bydlela se svojí maminkou v Dejvicích. Tak vyjdu z baráku a tam okamžitě vyskočili ti mí vyšetřovatelé, nějaký ten major Pešek, nebo kapitán Pešek, oni měli různé pseudonymy. Zahnali mě zpátky, že ať se ani nepokouším utéct z baráku, ať jdu domů, že nikam nepůjdu. Tak jsem zkoušel zadní vchod, všechno pozamykané. Tak jsem se vrátil, pod okny stálo auto, tak jsem samozřejmě volal. Telefon byl nabodlý. To mě nezajímalo, jenom jsem řekl, že nemůžu přijet a že nikdo nesmí z bytu. Nejen já, ale všichni ostatní, manželé Dusovi. Otec Michala Duse farář Jan Dus nelenil a vyslal svého druhého syna s neuvěřitelnou zásobou jídla a pití a samozřejmě, kdo vešel na návštěvu k nám, tak už nesměl ven. Tak se tam pomalinku hromadili známí a změnilo se to v ohromný mejdan a oslavu. Pouštěli jsme si hudbu naplno, protože z oken na tabulky skla byly namířený ty hřebíky. Podle chvění tam byly odposlechy. V bytě jich bylo spousta dalších, ale zábava se nevlekla na žádné politické téma. Spíš jsme si z nich dělali legraci. Až v sedm večer odjeli. Nikdo nevěděl proč, až teprve druhý den jsem se dozvěděl, že na snídani na francouzské ambasádě pozval Mitterrand Havla, tak jenom kvůli tomuhle nás všechny ostatní izolovali. Vůbec nechápu souvislost. To bylo zrovna ten den.“

„Dlouhá léta jsem pracovat na tom, abych si vytvořil patřičný psychiatrický profil, který by odpovídal tomu ‚neschopen‘, ale bohužel vzhledem k těm určitým politickým nátlakům to prostě nehrozilo, ačkoliv i přes protest mé doktorky a tak dále mě odvedli. Vůbec je to nezajímalo, ty moje pracně vyráběné diagnózy za dlouhá léta. Normálně mi napsali Plzeň-Líně, což bylo letiště. Nevím, co by s výtvarníkem dělali na letišti, takže to bylo jasný, že byly tehdy nějaké tři procenta ztrát, že se rozjede nějaké kolo letadla, že mě tam odkrouhnou. Já bych ale nešel ani někam jinam. Vyřešil jsem to poměrně radikálně. Byl nějaký sjezd komoušů v Paláci kultury a ta reklamní agentura Merkur byla v Nuselském údolí, tak jsem se posilnil a šel jsem navštívit ten sjezd Komunistické strany Československa s tím, že mám referát o svobodě ducha a o individualismu. Dovnitř mě nepustili, samozřejmě, tam jsem se nedostal, do toho sálu, ale vyjel jsem vlastně do druhého patra a ještě navíc jsem byl úplně nahý. To se jim nechtělo nějak mě pustit k referátu. Takže mě odvlekli policajti, byl jsem nějakou dobu v Bohnicích, pak mě podle trvalého bydliště, které jsem měl ještě v Ústí, dali do nemocnice mezi zešílevší učitele, takže to už bylo takové normálnější. Takže jsem se vojně sice vyhnul, ale objevilo se podezření z trestného činu výtržnictví a byl jsem u soudního psychiatra, který si se mnou šest hodin hrál takovou tu hru – dáme zavřít pana Markse, nedáme zavřít pana Markse, dáme zavřít, nedáme zavřít. Asi po šesti hodinách mu vyšlo nezavřít. Nicméně jsem byl odsouzen k psychiatrické ambulantní léčbě, což znamenalo, že jsem asi jednou za dva měsíce se měl dostavit ke svému psychologovi na kus řeči, třeba co nového v samizdatu. My jsme ve Vokně později vydávali C. G. Junga, Ericha Fromma. O to měl enormní zájem, takže to byla taková spolupráce, když jsem nemohl, tak mně napsal, že jsem tam byl, takže to byla výborná spolupráce s psychologem.“

„Je to nejednotná věc z toho důvodu, že vlastně neexistuje přímo jasný manifest undergroundu, nějaké programové vymezení. Existuje Zpráva o třetím hudebním obrození a to si hodně lidí plete s nějakým manifestem undergroundu. To se týká převážně jenom části, to znamená hudby a pak teprve rozšířeně třeba textařů, ale přesně tam Magor nevymezuje, co je a co není potřeba, jak se co má dělat, co vidět jakýma očima. To je blbost. Takže to samo o sobě, že vlastně není přímo jasně vymezeno, co je underground, co ne, tak to právě tvoří to spektrum undergroundu, že tam je každý pes jiná ves. Každý člověk, od velice vzdělaných lidí po nevzdělané, oficiálně dostudované, převažují neoficiálně anebo vyhozeni. To je taky otázka. Ona byla ilegální bohemistika, kterou pro nás vymyslel Jan Lopatka, takže jsme chodili taky na dějiny literatury, teorii a lingvistiku. To bylo taky dílo, to stojí za samostatnou kapitolu. Druhá věc je ten přístup, tam jde spíš o takový ten osobní, toho individua. Je to vlastně individuální přístup k tomu okolí. Nebýt in. Nebýt tažen do jejich scény, být absolutně nezávislý. Tam je někde taková čára a za tu nejdu. Vůbec se nepodílet na oficiální kultuře. To je daná věc. Prostě nespolupracovat, ignorovat.“

„Potkal jsem se s ním samozřejmě v Nerudovce u Bondyho, když tam přišel. Franta Stárek týden měl volno a týden topil u svatého Tomáše na Malé Straně. Takže když byl v Praze, tak všechny věci, co potřeboval, vzal a odnesl a konzultoval s Bondym v Nerudovce. Několikrát jsme se tam setkali a takhle postupně došlo ke spolupráci. Zpočátku i díky Bondymu, který měl přehled i o tom, co dělám. V té době jsem od roku 1986 dělal v Památníku národního písemnictví, takže jsem měl docela solidní přístup k literárně historickým pramenům. Věnoval jsem se hlavně období Fin de siècle, vytvořil jsem takový portrét o Arthuru Breiskym a celé té generaci moderní revue, ta měla několik takových zapomínaných autorů. Tak vlastně Bondy se Stárkem přišli na nápad, že by nebylo špatný rozšířit literární rubriku Vokna o literárně historickou rubriku. Takže jsme tam postupně uveřejňovali portréty různých, i třeba, nebyla to samozřejmě pouze moje práce, spolupracoval s námi i Tomáš Mazal, který uveřejnil ve Vokně svoji krásnou studii o Paulu Leppinovi z okruhu německy píšících, pražských, Meyrinka, Hadwigera. Takže tímhle způsobem se dostal do Vokna a já tam taky neměl daleko, takže místo oběda jsem seběhl Nerudovkou k Tomášovi, s Františkem jsme si domluvili, co bude potřeba, termíny, obsahy a podobně, a zase jsem pelášil nahoru, po cestě si koupil něco k jídlu a najedl se v práci. Občas se stalo, že jsem tam jako holubička vběhl do náruče estébákům, protože dveře od té kotelny, tam prostě nebylo dovnitř vidět, nebylo tam okno, byly takové ty masivní železné. Jak jsem otevřel, tak už se nedalo uhnout. Byli vevnitř. ‚A kdo nám to jde další?‘ A Františka tam zrovna sbírali, tak nás odvezli oba. Několikrát se to bohužel takhle stalo.“

„Tím 21. lednem, sobota byla, měl vrcholit ten týden demonstrací za Jana Palacha pochodem do Všetat. Ovšem bylo jasný, že jak pražské nádraží, tak ve Všetatech nádraží vlakové bude úplně obšancované, že tam nikoho nepustí. Přesto se tam hodně lidí pokusilo dostat. Byli samozřejmě zadržení nebo okamžitě rozeslaní někam pryč. My jsme se rozhodli s mojí tehdejší přítelkyní Petrou Hejdánkovou, že to uděláme jinak, a odjeli jsme z okraje Prahy autobusem do Mělníka. Takže ne z Florence, to by bylo asi to samé jako z Masaryčky vlakem. Nastoupili jsme na kraji Prahy, jeli jsme do Mělníka a odtud jedenáct kilometrů. Ona nebyla zima, byl leden, ale bylo docela slunečno, tak jsme šli pěšky do Všetat. Přicházeli jsme tam už tak nějak, že se brzy stmívá. Mohlo být tak před pátou hodinou. Po čtvrté hodině. Došli jsme k železničnímu přejezdu ve Všetatech a už z dálky jsme viděli, že tam na hlavním přejezdu železničním je policejní hlídka a že jsou tam civilové i uniformovaní a PS VB, ty šašci vesnický. Jeden z těch lidí za námi vyběhl, sbalil nás, mně dal pěstí do břicha, takovou výstražnou. Povolal uniformovaný a ti nás odvlekli do jejich klubka, tam nás obestoupili, začali na nás řvát a tak dále. Petru dali stranou a začali jí prohledávat kabelku, jestli tam nemá svíčky. Mě vzali v podpaží a vlekli mě směrem do vesnice na policejní stanici. Já jsem se ohlédl, protože tam začali na Petru řvát, co s ní je. To bylo vyprovokovaný. Oni okamžitě začali: ‚On se cuká, on se cuká!‘ Ten neuniformovaný, v civilu policajt jim řekl, ať mě přitáhnou, dal mi klepeta za záda a praštil mě pěstí do obličeje, že jsem ztratil vědomí na chvíli. Probudily mě rány obuškem. Odvlekli mě, Petru mezitím odvezli někam do lesů a ostatní holky taky. Tam je vysadili a nechali je tam. Mě nechali na té policejní stanici stát čelem ke zdi, rozkročené nohy. Bylo tam asi ještě deset dalších lidí. Začali kolem mě chodit a řvát něco v tom smyslu, že já jsem napadl policajta. Bylo mi jasný, o co jde. Měli klasický systém, že někoho zbuší a obviní ho z toho, protože ví, že já nemám svědky a oni že jo. Že si navzájem dosvědčí, že jsem se je já pokusil napadnout. Docela mně pomohlo to, že ti dědulové z PS VB se nějak nedomluvili. Jeden říkal, že jsem se po tom poručíkovi Zahorejkovi ohnal pravou rukou, druhý, že levou, a třetí přiznal, že jsem měl ruce v klepetech, takže bylo jasný, že můj právník, kterého jsem dostal z peněz z fondu Charty a který se nebál mě obhajovat v tom, dá se říci, politickém případu, doktor Pavlok se jmenoval, tak ten měl pak jednoduchou věc. Říkal, že si odporují, o to nešlo, bylo tam víc takových blbostí. Přijal mě jistý prokurátor Zikmund, protože prokuratura mělnická, okresní, byla v Mladé Boleslavi. Tak mě převezli do Mladé Boleslavi. Tento Zikmund, ten prokurátor, mě tedy obvinil z útoku na veřejného činitele.“

„Já jsem ten den byl v maringotce a byl jsem domluvený, že nebudu čekat na vystřídání, že zamknu maringotku, protože nějak končil vrt, a myslím, že tam měl přijet Michal Macenauer a že přijede až ráno. Takže jsem nějak odměřil ještě, asi do pěti nebo do šesti jsem tam byl, sbalil jsem se v tom Hřensku, dojel jsem autobusem do Děčína, že budu pokračovat rychlíkem do Prahy. V Děčíně se konala demonstrace, rychlík mi ujel. Pak jel až po sedmé hodině. Zjistil jsem, co to je. Byla to nějaká tichá ekologická demonstrace studentů. Pak jsem přijel do Prahy kolem deváté hodiny, nějak po deváté. Šel jsem centrem s krosnou a tam pobíhaly hloučky jak po rozehnané demonstraci. Takhle to vypadalo pokaždé, když končila. Tamhle kousek policajtů, tamhle kus, tady nějaké svršky, tamhle skupinky, bordel. Tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Šel jsem na noc ke známému. Ráno jsem se stavil u Martina Machovce na Břevnově, protože jsem ráno sešel na Loretánské náměstí, kde nočního hlídače dělal Ivan Wernisch, a ten mi řekl, co se vlastně stalo. Takže jsem nelenil, ani jsem nevybalil krosnu a odjel jsem za Petruškou Šustrovou do Bechyně. Ona měla baráček v Bechyni, to jí koupila maminka, aby měla kde vychovávat děti. Tam jezdila na víkendy a my jsme se tam scházeli taky často, jezdila tam za ní Olga Havlová, Stankovičovi, Bělíková, Jarda Koukal, prostě celá ta banda chartistická. Tam jsme právě poslouchali a zjišťovali, co přesně se stalo s tím Martinem Šmídem a tak dále. Víc jsme dělat nemohli.“