„Na přelomu roku 1976 a v březnu 1976 jsme pro KGB zorganizovali takovou, jak se ukázalo, už poslední akci vzdoru na rozloučenou. Ačkoli to byl Ševčenkovský večer, dobře jsme chápali, že v Kyjevské filharmonii, kam jsme šli…, že rok 1976 je čas takového běsnění brežněvismu, že tam nic ukrajinského nebude. Ale šli jsme. Sál filharmonie byl plný, protože lidé také byli žízniví po něčem takovém. Večer začíná vystoupením Mykoly Šamota, to byl takový… Ukrajinec, ale taková prodejná kůže, literární kritik, jak říkali. A on vystupuje s přednáškou o Ševčenkovi, ale ve skutečnosti to byl referát o Leninovi, jak si Lenin vážil Ševčenka, jak dokonce šel na Ševčenkův večer v Krakově, ačkoli tento večer měl nacionalistický nádech, a tak dále a v takovém stylu. Potom začíná koncert, jaký měl velmi zajímavé pravidlo: ani jedna báseň nebo píseň na Ševčenkova slova v ukrajinském jazyce. Pokud jsou písně v ukrajinštině, tak jedině lidové, a pokud zní Ševčenko, tak v ruštině z Ševčenkova ‚Deníku‘, protože ten napsal rusky. Takže četli citáty, ale rusky, protože tak je to psáno v originále. Pak začala přestávka, nebo jak to říct, pauza, a my jsme se s Mykolou domluvili, že jelikož víme, že to tak bude až do konce, uděláme demonstraci. Pak to tak opravdu bylo až do konce. Ke konci zazpívali nějakou jednu píseň, už nevím jakou, a lidé skandují ‚Tes-ta-ment, Tes-ta-ment‘. Načež oni ohlašují nějakou píseň o straně, což lidi definitivně šokuje, a to je vše. Koncert končí, a oni ukrajinsky oznamují: Koncert skončil, rozejděte se. Lidé začínají odcházet, a tehdy, jak jsme se domluvili, skáču na pódium, jdu k mikrofonu a říkám lidem ‚zastavte se‘ a začínám říkat přibližně toto: že jsme dnes na začátku od našeho lektora slyšeli, že Lenin si vážil Tarase Ševčenka, a přitom musíme mít na paměti, že Lenin miloval nejen Beethovenou ‚Appassionatu‘, ale také Ševčenkův ‚Testament‘. Pojďme tedy zazpívat Ševčenkův ‚Testament‘ [vesele]. Lidé se hned, viděl jsem první řady [smích], usmívají od ucha k uchu, všichni pochopili ten obrat, pokyvují hlavami – ano-ano-ano. Uprostřed jeviště stojí klavír, jdu k němu a chci zahrát první akord, abych zazpíval ‚Testament‘. Přibíhá ke mně žena a jen tak tiše syčí: Přestaňte, okamžitě! A obrací se k lidem: Koncert skončil! Koncert skončil! A mě přitom drží za ruce a nepouští, abych nemohl zahrát ten akord. No, nebudu bojovat se ženou na jevišti [smích], tak se zvedám, rozhazuji rukama, jako že už nemůžu nic dělat, a vtom na pódium vyskočí Mykola. Jde k mikrofonu a první, co řekl, je ‚Lidi, není vám hanba?‘ A celý sál, celý: ‚Hanba!‘ [smích]. To bylo vše. Tehdy nám došlo, že sál je náš. Seskakujeme z pódia, lidé nás obklopují a začínáme zpívat ‚Testament‘ a celý sál začíná zpívat s námi. Tamti běhají, křičí, ale není je slyšet. Pak začínají blikat světlem. My nereagujeme, zpíváme. Tehdy vypínají světlo úplně. A tím dělají strašnou psychologickou chybu, protože ‚Testament‘ v temném neosvětleném prostoru zpívaný hlasy celého sálu zní kolosálně. To byl takový zážitek, víte, zpívat ten hlasitý ‚Testament‘ a k tomu tma [usmívá se].“