Ivan Motýl

„Komunismus byl hrozně nedůsledný v tom, když trestal své nepřátele. Mé rodiče se pokusil potrestat tím způsobem, že jim v Klatovech nedal žádnou práci, hrozil jim tam uvězněním za příživnictví a podobně. Ale když se přestěhovali rodiče do Ostravy, tak na ně jakoby zapomněl anebo byl ten Okresní výbor KSČ moc daleko od té Ostravy. Tak jako, vědělo se, že nesmí pracovat jako novináři a že nesmí pracovat jako učitelé, ale otec dostal paradoxně místo, protože on vlastně vystudoval průmyslovku, na plynojemu na Nové huti. Ale byl tam jakýmsi vedoucím pracovníkem, který měl zodpovědnost za to, aby ten plynojem nevybuchl, protože by smetl půl Ostravy, kdyby se to stalo. Čili to bylo velmi dobře placené místo. Nebyl to tedy havířský plat, ale myslím, že velmi nadprůměrný na tu svoji dobu, takže on vlastně nevěděl moc, co s penězi. V Ostravě vlastně nevěděl nikdo moc, co s penězi. Protože havíři brali třeba až 8000 korun, když dělali někde na předku nebo v rubání. A to se nedalo v té době utratit. V době, kdy plat učitele byl 1200 korun a plat kulisáka, kterého jsem dělal já v tom roce 1988, byl tehdy 900 korun. Ten můj otec to řešil tím způsobem, protože v Ostravě byly obchody dobře zásobené – jen upozorňuju, že Ostrava nebyl žádný venkov, kde se v té samoobsluze nedalo nic koupit... Pamatuju si, že na mé dětské oči byla [Ostrava] plná zboží. V centru stál Dům potravin, který byl plný chlebíčků, plzeňského piva... Pro mě symbolem bohatství bylo plzeňské pivo, to jsem měl spojené s tím, jak ten můj otec byl z té Plzně. Takže tatínek si chodil kupovat plzeňské pivo do toho Domu potravin, tam bylo oddělení lahůdek, kde se prodával uherák a čabajka... A my jsme to pořád všechno měli doma. Můj tatínek nakupoval v řeznictví, kde nakupovali havíři, kde byly běžně k dostání bifteky, které byly drahé. Já vím, že my jsme snad každý týden jedli dvakrát bifteky. Pro mě symbol dětství je biftek. Dneska si biftek nekoupím, ale tehdy jsem paradoxně vyrůstal, jak ten komunismus neuměl některé (protože některé uměl) své nepřátele přidusit na úplné dno, tak vlastně ty mé rodiče nechal žít v takovém podivném bohatství, kdy oni si to dostatečně užívali.“

„Já jsem tomu taky jako kluk úplně nerozuměl, proč ty Tuzexy vůbec jsou. Já si myslím, že ty Tuzexy v Ostravě... Zase jich tolik nebylo... V centru města byly tři Tuzexy – byl na potraviny Tuzex a dva na textil a spotřební zboží... a Tuzex na džíny byl speciálně zvlášť. To byly dvě místnosti, kde měli jenom džíny, kde si celá Ostrava kupovala džíny, protože samozřejmě horník bez džínů nebyl správný horník, že jo, bez nějaké dobré džísky... Samozřejmě české džíny, ty nechtěli. Potom byl ještě jeden Tuzex v Porubě, to bylo asi všechno, asi to stačilo. Já si myslím, že ty Tuzexy tady prosperovaly jednak z těch horníků, kteří si mohli ty bony vyměnit, a jednak prosperovaly díky tomu Hlučínsku. Na celém Hlučínsku... Tady žádná velká práce nebyla, to je zemědělský kraj, žádné velké podniky tady v okolí nebyly. Většina obyvatel Hlučínska pracovala v Ostravě buď někde ve službách, anebo na šachtách, protože tady jsou lidé většinou dělnického původu, anebo ve Vítkovických železárnách na Nové huti. Tam si vydělali slušné peníze, které investovali do rodinných domků, které si tady postavili. To Hlučínsko má takovou zvláštní architekturu, většina z těch domů pochází ze sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to takové nepěkné betonové, tvárnicové kostky, jsou tu celé čtvrti a vesnice těchhle kostek. Je to poměrně výjimečné i v rámci republiky. Je to sice všechno čisté a krásné, ale je to poměrně hnusné. Takže oni investovali do těch svých baráků a samozřejmě si občas koupili něco v tom Tuzexu. Kdo neměl poslední výkřiky techniky – kazetové magnetofony z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let... Tak samozřejmě, že každý to chtěl doma mít, my jsme je taky s bratrem chtěli mít a taky jsme to samozřejmě měli.“