Ivan Motýl

„Já jsem tomu taky jako kluk úplně nerozuměl, proč ty Tuzexy vůbec jsou. Já si myslím, že ty Tuzexy v Ostravě... Zase jich tolik nebylo... V centru města byly tři Tuzexy – byl na potraviny Tuzex a dva na textil a spotřební zboží... a Tuzex na džíny byl speciálně zvlášť. To byly dvě místnosti, kde měli jenom džíny, kde si celá Ostrava kupovala džíny, protože samozřejmě horník bez džínů nebyl správný horník, že jo, bez nějaké dobré džísky... Samozřejmě české džíny, ty nechtěli. Potom byl ještě jeden Tuzex v Porubě, to bylo asi všechno, asi to stačilo. Já si myslím, že ty Tuzexy tady prosperovaly jednak z těch horníků, kteří si mohli ty bony vyměnit, a jednak prosperovaly díky tomu Hlučínsku. Na celém Hlučínsku... Tady žádná velká práce nebyla, to je zemědělský kraj, žádné velké podniky tady v okolí nebyly. Většina obyvatel Hlučínska pracovala v Ostravě buď někde ve službách, anebo na šachtách, protože tady jsou lidé většinou dělnického původu, anebo ve Vítkovických železárnách na Nové huti. Tam si vydělali slušné peníze, které investovali do rodinných domků, které si tady postavili. To Hlučínsko má takovou zvláštní architekturu, většina z těch domů pochází ze sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to takové nepěkné betonové, tvárnicové kostky, jsou tu celé čtvrti a vesnice těchhle kostek. Je to poměrně výjimečné i v rámci republiky. Je to sice všechno čisté a krásné, ale je to poměrně hnusné. Takže oni investovali do těch svých baráků a samozřejmě si občas koupili něco v tom Tuzexu. Kdo neměl poslední výkřiky techniky – kazetové magnetofony z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let... Tak samozřejmě, že každý to chtěl doma mít, my jsme je taky s bratrem chtěli mít a taky jsme to samozřejmě měli.“

„Já jsem si tu přítomnost horníků a ocelářů uvědomil paradoxně na četbě knížek Bohumila Hrabala, kterého jsem miloval. Já jsem ty knížky četl strašně předčasně, já si to uvědomuju. Já jsem to četl od sedmé třídy a ta Poldinka a ty věci, které se odehrávaly v tom Kladně. A na základě toho Hrabala mi došlo, že můj otec také pracuje na té huti a že ve Vítkovicích jsou veliké železárny. A začal jsem se na to dívat očima toho Hrabala. A říkal jsem si: Tady je ten svět, o kterém on píše, já ho tady mám, to je přece krása. A že teď je jen potřeba objevit ty hospody a to pábitelství a teď si s těmi oceláři a horníky (ačkoliv o hornících Hrabal nepsal, ale já si říkal, že budou podobní) začít povídat. Prakticky jsem to začal uskutečňovat, když jsem na konci prvního ročníku gymnázia začal pít pivo. Začal jsem postupně dělat sám výpravy do hospod kolem těch železáren a kolem těch šachet a zjistil jsem, že je to úplně jiný svět. Že ti ostravští havíři a oceláři mají úplně jiný charakter než to, o čem píše Hrabal. Že nemluví, že jsou strašně sprostí, že většinou mluví v nějakém dialektu anebo jsou to Slováci, nepijou to pivo, to pivo jim tam celou dobu někde kozovatí, oni vypijou deset rumů a k tomu si dají dvě piva, většinou. Že nemají potřebu řešit žádné takové ty pábitelské problémy jako sbírky známek a astronomické problémy... To, co Hrabal miloval na dělnické třídě a ti pražští dělníci to mají dodneška. V té Ostravě řešili jen ty baby a tu práci a bylo to pro mě tehdy takové primitivní a překvapující prostředí. Já jsem z toho strašně zklamaný. A samozřejmě, tak blbě jsem se přichomýtl, že samozřejmě oni, když vidí nějakého takového, už tehdy trochu vlasatého člověka, který je pozoruje, tak docházelo často k takovým drobným konfliktům, jakože: ‚Co se díváš jako? Takový student? Co tady dupeš, co chceš?‘ A když s nimi chtěl člověk vyjít dobře, tak si s nimi dal tu štamprdli, ale já jsem většinou jen tiše a rychle zmizel. A bylo to pro mě zklamání. Já jsem potom začal jezdit hledat ty dělníky paradoxně do té Prahy, anebo dokonce do toho Kladna jsem jezdil, od těch patnácti let jsem neustále jezdil pořád vlakem do Prahy. Měl jsem oblíbený spoj o půlnoci z Ostravy v sobotu, ráno v šest jsem byl v Praze a o půlnoci jel zas zpátky vlak do Ostravy. Já jsem to dělal třeba dvakrát za měsíc na tom gymnáziu, v té své pražské euforii. A tam jsem toho Hrabala našel, zatímco tady jsem ho najít nemoh. A vlastně mě to svým způsobem sralo, že tady je to jinak.“