Christiane Müller

* 1938

  • „Člověk to všechno nasává tou svou dětskou hlavou a rozumem. V Česku jsem se učila, řeknu to teď svými slovy, že všichni Němci jsou zlí lidé. A pak jsem přišla do Německa a tam jsem se učila: 'Češi? Rusové? To jsou všechno zlí lidé.' Takže dívali se na to povrchně. A to jsem si jako dítě myslela: 'Proč něco takového říkáš? Ty přece žádné Čechy neznáš. Já znám Čechy, já měla české přátele, a to byli moc milí lidé. Proč něco takového říkáš?' To jsem si myslela, ale říct jsem to přece vůbec nesměla.“

  • „Co jsme si brali s sebou? Ti první, kteří opustili Česko, ti museli být během dvanácti hodin s 45 kilogramy na nádraží. Ale my už jsme si něco s sebou vzít směli. Všechno se muselo sepsat – třeba deset kapesníků, patery ponožky, troje šaty, jeden klobouk – všechno sepsat. A potom vypočítali cenu, a tu jsme holt museli zaplatit. Potom jsme přijeli na hranici, tam všechno vybalili a kontrolovali. A když se jednomu z pohraničníků něco zalíbilo, tak si to vzali. Moje máma zaplatila za to všechno 8000 korun, něco pak chybělo, mohla si toho ale hodně vzít, to musím říct. Já měla těžký batoh, maminka pořád říkala. 'Co to tam máš, dítě moje?' Měla jsem svoji oblíbenou skleněnou vázu, byla těžká, a tu jsem si zabalila do batohu. Říká se tomu sentimentalita, myslím.“

  • „Pro mě jako dítě to byla znenadání ztráta. Moje kamarádky v předškolním věku nebo možná z první třídy – najednou byly pryč. A my jsme měli sedm koček! Mamince každý říkal: 'Postaráš se o naši kočku, viď?' Kočka přece patří k domu, zůstává v domě. Měli jsme sedm koček, protože ti lidé byli pryč. Krmili jsme je. Některé chodily k nám, některé jsme krmili u nich doma. Šlo to rychle a pak to zastavili [odsun]. My jsme také směli zůstat. Mohlo to být proto, že jsme nebyli žádní nacisté. Možná měli nějaké seznamy, kde to stálo napsané. Směli jsme zůstat, možná i kvůli podniku. Došlo jim, že když všechny lidi pošlou do Německa, zůstane podnik stát.“

  • „Jeden z Rusů mě jednou vzal na klín, hladil mě a plakal a říkal, že má doma taky ženu a dítě. A já měla jednu panenku. Byla vycpaná slámou, to se tak tehdy dělalo. A tam máma schovala všechny šperky, hodinky, náušnice, co se prostě považovalo za důležité a cenné. A mně řekla: 'Tu panenku nesmíš pustit z ruky, když ji dáš z ruky, nebudeme mít doma potom co jíst.' Souvislosti jsem nechápala. Ale ten Rus si potom vzal taky moji panenku, já mu ji hned vytrhla. To pak máma zase říkala: 'No takhle to taky nesmíš dělat!' Takže pro nás děti to bylo dost náročné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pegnitz, SRN, 15.07.2020

    (audio)
    délka: 01:25:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Směli jsme zůstat, ale kde nejsou lidé, není domov

Christiane Müller v mládí v Německu
Christiane Müller v mládí v Německu
zdroj: Pamětník

Christiane Müller, rozená Bittner, se narodila 4. listopadu 1938 do rodiny německých sociálních demokratů v Horním Městě (německy Bergstadt) u Rýmařova (německy Römerstadt). Horní Město, stejně jako celé Sudety, náleželo za války k Německé říši. Otec Josef Bittner byl malíř pokojů, musel ale za války zavřít svůj podnik a narukovat, padl v roce 1943 u města Stalino v SSSR (dnes Doněck na Ukrajině). Ke konci války mnozí hornoměstští Němci utíkali před příchodem Rudé armády, v domě Bittnerových byli sovětští vojáci naopak ubytovaní. O něco později se v obci začali objevovat Češi a Slováci a byl jim přidělován majetek po Němcích, kteří se postupně z domů museli vystěhovávat, Bittnerovi ale coby sociální demokraté a pracovně nepostradatelní zůstávali. Christiane začala chodit do české školy, nejprve jen odkoukávala a opisovala, nakonec se česky naučila. Roku 1950 se ale matka i s ní rozhodla dobrovolně odjet vypraveným transportem do Německa za příbuznými. Majetek, který si brala s sebou, musela od československého státu odkoupit. Přes pobyt ve sběrném táboře Furth im Wald se nakonec matka i dcera usadily v Bavorsku, kde žije Christiane Müller dodnes. Má dodnes ráda český jazyk a hymnu.