Christiane Müller

„Co jsme si brali s sebou? Ti první, kteří opustili Česko, ti museli být během dvanácti hodin s 45 kilogramy na nádraží. Ale my už jsme si něco s sebou vzít směli. Všechno se muselo sepsat – třeba deset kapesníků, patery ponožky, troje šaty, jeden klobouk – všechno sepsat. A potom vypočítali cenu, a tu jsme holt museli zaplatit. Potom jsme přijeli na hranici, tam všechno vybalili a kontrolovali. A když se jednomu z pohraničníků něco zalíbilo, tak si to vzali. Moje máma zaplatila za to všechno 8000 korun, něco pak chybělo, mohla si toho ale hodně vzít, to musím říct. Já měla těžký batoh, maminka pořád říkala. 'Co to tam máš, dítě moje?' Měla jsem svoji oblíbenou skleněnou vázu, byla těžká, a tu jsem si zabalila do batohu. Říká se tomu sentimentalita, myslím.“

„Pro mě jako dítě to byla znenadání ztráta. Moje kamarádky v předškolním věku nebo možná z první třídy – najednou byly pryč. A my jsme měli sedm koček! Mamince každý říkal: 'Postaráš se o naši kočku, viď?' Kočka přece patří k domu, zůstává v domě. Měli jsme sedm koček, protože ti lidé byli pryč. Krmili jsme je. Některé chodily k nám, některé jsme krmili u nich doma. Šlo to rychle a pak to zastavili [odsun]. My jsme také směli zůstat. Mohlo to být proto, že jsme nebyli žádní nacisté. Možná měli nějaké seznamy, kde to stálo napsané. Směli jsme zůstat, možná i kvůli podniku. Došlo jim, že když všechny lidi pošlou do Německa, zůstane podnik stát.“

„Jeden z Rusů mě jednou vzal na klín, hladil mě a plakal a říkal, že má doma taky ženu a dítě. A já měla jednu panenku. Byla vycpaná slámou, to se tak tehdy dělalo. A tam máma schovala všechny šperky, hodinky, náušnice, co se prostě považovalo za důležité a cenné. A mně řekla: 'Tu panenku nesmíš pustit z ruky, když ji dáš z ruky, nebudeme mít doma potom co jíst.' Souvislosti jsem nechápala. Ale ten Rus si potom vzal taky moji panenku, já mu ji hned vytrhla. To pak máma zase říkala: 'No takhle to taky nesmíš dělat!' Takže pro nás děti to bylo dost náročné.“