„Na nás chodilo strašně moc lidí. Připadalo nám, že jsme přišli jako takový symbol uvolnění. Měli jsme třeba výstavu v Ostravě-Porubě, kde lidi do té doby neviděli nic jiného, než výstavy zasloužilých umělců nebo těch neproblémových, a teď tam viděli tohle. Tehdy se podepisovalo Několik vět a všichni slzeli štěstím. Znamenalo to totiž, že výstava proběhne, že se nezakáže a že se něco děje. Nebýt Gorbačovovy perestrojky, tak si vůbec neumím představit, jak by to tady vypadalo, protože by žádné uvolnění nebylo a všichni by byli zalezlí v undergroundu. Opravdu bylo štěstí, že se to začalo bortit zevnitř toho šíleného Ruska.“
„První výstava Tvrdohlavých byla v roce 1987 v Lidovém domě ve Vysočanech a to bylo nepředstavitelné. Nebyla zakázaná! A to díky panu Halíkovi, který tam měl tehdy nějakou funkci. Udělali jsme tedy výstavu, která byla otevřená, a ještě navíc jsme vystoupili jako skupina. Tehdy byly zakázané skupiny, aby se umělci nespolčovali a nevytvořili nějakou větší sílu než jenom jednotlivec. Nějakou dobu vůbec neexistovaly skupiny, a proto jsme také vznikli – jednak jako provokace a taky proto, že jsme cítili vzájemně témata a podobnosti ve své práci. To byl ten vnitřní popud. Ten vnější popud byl, že když budeme spolu, tak se lépe uhájíme před politickým tlakem.“
„Když jsem na začátku 80. let přišel do Prahy, tak v roce 1982 se děly ty věci v Polsku a byla to docela depka. Vzpomínám, že byla společná výstava věcí ve Stromovce. Byla tam vernisáž, přijeli policajti, všechny lustrovali, museli jsme ukazovat občanky a výstavu zakázali. Pak ještě byla výstava na Chmelnici [v Mutějovicích] a další výstavy, které se nemohly uskutečnit na oficiálních místech v centru Prahy. Začalo se to lámat po roce 1985, kdy jsme začali vystavovat my. Do té doby jsem nevystavoval, byl jsem se jen podívat na předchozí generace. V rámci Akademie jsme ale jako studenti začali dělat výstavy vlastní, které se jmenovaly Konfrontace a byly v různých ateliérech a dvorcích. Říkalo se, že je to sledované, ale už to nikdo nezakázal. Ale bylo to sledované...“
Akad. mal. Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) do rodiny výtvarníků Františka a Libuše Niklových. Má sestru Veroniku. Matka Libuše, roz. Kyseláková, byla světově uznávaná návrhářka hraček, otec byl akademický malíř, který působil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Petr Nikl vyrůstal s rodiči a prarodiči ve Zlíně. V letech 1976–1980 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor dekorativní malba v architektuře. Rodiče byli kritičtí ke KSČ a po roce 1968 je ze strany vyškrtli. Petr Nikl se neangažoval v SSM, což mu zkomplikovalo přijetí na Akademii výtvarných umění (AVU), kam se dostal napodruhé v roce 1981. Studoval malbu v ateliéru Arnošta Paderlíka. Jako student se v letech 1982 a 1983 ještě stal svědkem rušení neoficiálních výstav, které rozháněla Státní bezpečnost. Od roku 1984 už ale vystavoval neoficiálně spolu s dalšími mladými umělci na výstavách zvaných Konfrontace, které již zakazovány nebyly. V roce 1987 se stal zakládajícím členem umělecké skupiny Tvrdohlaví, následující rok 1988 musel narukoval na roční vojenskou službu. Během 90. let začal Petr Nikl experimentovat s figurální tvorbou a asamblážemi a reflexemi 60. let. V polovině 90. let se začal v divadle Archa věnovat experimentálnímu divadlu. V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého, což mu umožnilo strávit čtvrt roku v San Francisku v Headlands Center for the Arts. Pobýval i v New Yorku a Vermontu. Jeho přístup k umění je charakterizován hrou a improvizací, což odráží jeho fascinaci náhodou a spontánností, a otevření se dialogu s divákem. Petr Nikl je také autorem mnoha knih a držitelem ocenění Magnesia Litera. V roce 2024 žil v Praze.
