Po válce zmlátili každého Němce, to byl čas, na který nechci vzpomínat
Leante Janderová, za svobodna Niederlová, se narodila 28. července 1930 v Kašperských Horách. O dva roky později se ale s rodiči a starší sestrou přestěhovala do Ervěnic na Mostecku. Její otec František Niederle tam v období hospodářské krize získal místo vedoucího Baťova obchodu a jeho žena Josefa Niederlová si zřídila oděvní závod. Ona byla české a on německé národnosti a doma se mluvilo oběma jazyky. Po záboru Sudet zůstali v Ervěnicích. Leante, která nastoupila původně do české školy, musela přestoupit na německou a posléze začala studovat i na německém reálném gymnáziu. Ke konci války byl Most, kam dojížděla do školy, opakovaně bombardován a bomby dopadly i na Ervěnice, v troskách zůstaly desítky domů. Ve vyhrocené atmosféře květnových dnů roku 1945 nastaly pro rodinu Niederlových velmi těžké chvíle. Byl jim zabaven všechen majetek, dcery se musely téměř dva týdny ukrývat před sovětskými vojáky a Františka Niederleho zmlátili příslušníci revoluční gardy do bezvědomí. Tehdy se rozhodli pro útěk domů, do Kašperských Hor, které spadaly do znatelně klidnější a bezpečnější americké zóny. Kvůli české národnosti Josefy Niederlové do odsunu nešli. V Kašperských Horách byla ubytována americká posádka a jeden z vojáků si za svou budoucí ženu vyhlédl Ritu Niederlovou, starší sestru Leante. Krátce nato odletěli do Spojených států a prožili spolu spokojený život. Oproti tomu Leante to měla v Československu o poznání složitější. Po roce 1948 jí nepovolili dokončit školu a dlouho nemohla najít zaměstnání adekvátní jejím nadprůměrným jazykovým znalostem. Pracovala v různých dělnických profesích a teprve v roce 1965 se jí podařilo získat místo recepční v hotelu Škoda v Plzni. V roce 1950 se vdala za důstojníka Československé lidové armády Borise Janderu, a to i přesto, že mu armáda sňatek s ní výslovně zakázala. Neuposlechl a armádu musel opustit. V době, kdy začala Leante Janderová pracovat v plzeňském hotelu, začali ji pravidelně kontaktovat příslušníci tehdejší Státní bezpečnosti. Mělo se jednat o „rutinní“ návštěvy všech recepčních, které byly v dennodenním kontaktu s ubytovanými cizinci. Z dochovaných materiálů v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že byla evidována jako spolupracovnice StB. Během svého života se několikrát, ona i její blízcí, dostávala do vleku dějinných událostí, které mohla jen minimálně ovlivnit, a byla nucena se jim přizpůsobit. Klid a opravdovou svobodu v rozhodování o vlastním životě jí přinesl až pád komunismu v listopadu 1989.