Jan Trnka

* 1940

  • „No tak tu vojnu jsem přežil v tom Dubí, tam jsem si našel holku, tu jsem si vzal a dodneška je to moje žena. No a když jsem tu vojnu končil a oni nám to prodloužili o čtyři měsíce, tak mě to velmi rozčílilo. Pak jsem šel tady na správu, krajskou správu SNB, a řekl jsem: ‚Heleďte se, já bych proti tomu nebyl, kdybych se stal policajtem.‘ A oni, že jo. Sice je pravda, že to prověřování, jestli můžu, nebo nemůžu bejt policajt, trvalo dva měsíce, takže já jsem šel z tý vojny až v listopadu, ale to furt ještě bylo o měsíc dřív než ti ostatní, takže to bylo dobrý. Říkali mi, že musím nastoupit jako pochůzkář, tak to jsem říkal: ‚No tak jestli to je takhle, tak k policajtům nejdu, já chci něco dobrodružnějšího. Něco hned na začátku.‘ Tak oni říkali: ‚Tak dobře, uvidíme.‘ No, proběhlo to prověřování, pak přišli, že můžu nastoupit, respektive dostal jsem to jako rozkaz, že mám projít tím procesem, že jdu z vojny, odevzdat všecko a tak dále… a že mám druhej den se hlásit na krajský správě. Na tý krajský správě, když prostě jsem zopakoval, že do nějaký uniformy jako pochůzkář nepůjdu, tak mi nabídli práci… mi to nabídli, já jsem říkal dobrý, a oni mě upozornili: ‚No, chlapče, ale ono to tak jednoduchý není, protože to oddělení v podstatě, tam, co budeš dělat, tak odporuje základním našim zákonům, a sice, je to proti ústavě. A pokud bys byl chycen… nesmí tě chytit ani normální policie.‘ Totiž, to je služba, kterou musí mít každej stát. I dneska ji máme, ale… vzhledem k tomu, že tady je demokracie, tak dneska to je udělaný trošku jinak. Je to prostě taky tajný, taky to není zveřejněný, taky o tom nikdo nemluví, ale je to pod kontrolou… nějakou, kterou si vymyslel ten současný režim. Tehdy to bylo taky pod kontrolou, dokonce důkladnější, než je ta současná, protože v těch padesátých letech ta Státní bezpečnost tady skutečně získala ohromnou moc, ohromnou… a sami ti komunisti si uvědomili, že to tak nejde, začali se jí bát.“

  • „Ona [manželka] to vlastně musela vědět zejména proto, že jsem šel z tý vojny dřív než normálně, že jo… pak sice se u nás doma o tom nemluvilo. Podívejte se, například když jsem chodil do tý práce, tak to byl nějakej úřad, že jo… tak dokonce byl vypracovanej plán, kudy a jak tam budu chodit. To se muselo měnit, já jsem nemohl chodit stejnýma ulicema. Nemohl jsem chodit ve stejnou dobu. Ona ta pracovní doba tam ani ve stejnou hodinu nebyla, ta byla velmi složitá, ale už ten příchod tam… to na to byly legendy, kudy půjdete, co řeknete, když potkáte známýho… to jinak nejde, jakmile jdete proti nějaké organizované činnosti.“

  • „Když začala po válce výzva k tomu, aby český obyvatelstvo šlo obsazovat Sudety, tak otec jako úředník pošty, tak jel sem do toho pohraničí. Myslím, že nebyl hned v Ústí nad Labem, ale přinejmenším od června byl v Ústí nad Labem a od tý doby jsme tady. Jsme tady zůstali, pamatuju si, že jsme bydleli v domě, kde prostě byli a vůbec v okolí, že jo, tady v Ústí skoro žádní Češi nebyli. Přes válku už vůbec ne. Takže vím, že jsem si chodil hrát s těma německýma klukama, kterým jsem vůbec nerozuměl. Stýkali jsme se úplně s nima, oni akorát že museli nosit ty bílý pásky. Ústí bylo rozbombardovaný, bylo tady zničený, takže vím, že když jsem šel do Ústí, tak tady vozili z lágru, který byl nahoře na Skřivánku taky, ty útvary takových těch, nevím, jestli to… no vojáci to nebyli, ale je to možný. Prostě mužský obyvatelstvo tam vozili, vodili do města, takže… oni pochodovali, poněvadž žádný dopravní prostředky oni neměli, a ti tady jenom v podstatě skládali cihly, uvolňovali prostě silnice, protože jinak se nedalo jezdit, ale přinejmenším přes zimu tady byli prostě. Já myslím, že je odsaď z Ústí vodsunuli až někdy na jaře 1946.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 28.06.2014

    (audio)
    délka: 02:51:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa na cestách
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jakmile podáte ďáblovi ruku, tak si těžko můžete stěžovat, že vás pálí

Jan Trnka
Jan Trnka
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jan Trnka se narodil v listopadu 1940 v Pardubicích do rodiny podúředníka pošty. V roce 1945 se s rodiči a sestrou přestěhoval do Ústí nad Labem, do domu vystěhovaného po odsunu Němců. Po absolvování osmileté základní školy nastoupil v roce 1954 do elektrotechnického podniku Metra a zároveň veřejně studoval učňovský obor. Vojenskou službu zahájil v roce 1959 v Děčíně, vystudoval poddůstojnickou školu a stal se radistou. Po skončení vojny v roce 1961 se přihlásil ke službě u policie, a protože měl chuť zkusit něco dobrodružného, byl přijat jako vyšetřovatel ke Státní bezpečnosti. Vyšetřoval útěky do zahraničí a různá udání. V srpnu roku 1968 nesouhlasil s příchodem sovětských vojsk na území Československa. Po stranických prověrkách v roce 1970 musel odejít od Státní bezpečnosti a čtyři roky pracoval u Veřejné bezpečnosti. V roce 1974 byl propuštěn a začal pracovat v plynárnách, kde byl zaměstnán až do svého odchodu do důchodu. S manželkou, kterou poznal na vojně, vychovali syna a dceru.