Bohumil Flemming

„Já jsem měl na střední škole spolužáky Felixe Kohna a Věru Frishmanovou. Felix dokonce chodil do Sokola, ale celá ta rodina bohužel zahynula. Věru jsem ještě zažil, když začali nosit hvězdu, no a s Věrou jsem stál na plošině a normálně jsme se bavili. Ona mi říká: ‚Já se divim, že se se mnou nebojíš mluvit, když mám hvězdu.‘ Já jí řekl, že se mezi námi přeci nic nezměnilo a že jsme pořád přátelé a že doufám, že to všechno přežije. Ona tehdy chodila pracovat do nějaký dílny na Smíchově, no ale zanedlouho celou rodinu zavřeli. Ta Věra byla dlouho sama a její tatínek chtěl ještě jedno dítě. Hrozně po tom toužil, a ještě než je zavřeli, se mu přání splnilo. Říkalo se mu pak šťastný otec. No, jenomže je pak teda zavřeli. Když skončila válka, domů se vrátil jedině starej pan Frishman. Přišel domů, zazvonil na zvonek u dveří a on mu otevřel nějakej cizí člověk. Zhroutil se. Takže šťastnej otec byl nakonec jedinej, kdo z celý rodiny přežil. Ale já myslim, že to moc dlouho nepřežil.“

„Odjeli jsme na konferenci do Moskvy a druhý den za mnou přiběhli přátelé, kteří měli rozhlasový přijímač, a říkali: ‚Prosim tě, ježišmarjá, vstupujou k nám vojáci RVHP, teda Sovětskýho svazu, ale předsednictvo ústředního výboru a vláda prohlásily, že je nikdo nepozval. Že je to teda okupace.‘ Já jsem se cítil zodpovědný za tu delegaci, protože jsem byl vládní zmocněnec, ty lidi jsem tam získal. Tak jsem šel za ministrem Korčákem a říkal jsem mu, že bychom měli něco dělat. Co kdybychom založili stranickou skupinu? To odmítl. Tak musíme vytvořit nějaký orgán, který se tu poradí a bude to nějakým způsobem řídit. Navrhl jsem tedy řídící skupinu, kde bych byl já, on a zástupci těch hlavních směrů, které jsou v té delegaci zastoupeny, což by byl někdo z ČEZu, někdo z průmyslu, strojírenství, někdo ze zemědělství a nějaký profesor za vysoké školy. S tím ministr souhlasil a vytvořila se řídící skupina.“