„Sebevraždy, hrůza, hlad. Nemůžu říct, že by někoho bili. Neviděla jsem, že by někoho tloukli. Ty příkazy byly ale holt tvrdé – musíš, i když nemůžeš. A ty staré babičky a ty rodiny... Do smrti mě bude trápit vzpomínka a pohled na jednu babičku. Mohla být v mém dnešním věku. Byla to taková drobná paní. Jmenovala se Meierová a patřila k rodině pekaře z naší Černé ulice. Znali jsme je. Ta chudinka tam přijela s rodinou. Dcera a ostatní museli jít pracovat a ona tam ležela na deskách, na té posteli. Nevím, čím byla přikrytá, ale to tvrdé pod ní ji muselo pořádně tlačit. Zůstala tam, než se večer vrátili z těch úklidových prací.“
„Maminka se další den šla přihlásit na stanoviště, kde se museli všichni, co se vrátili, hlásit. Prostě všichni. Buď to byl Čech, nebo Němec. My, co jsme za války zůstali v Opavě, jsme všichni měli německé papíry. Moje rodina taky, protože Češi byli v okolních vesnicích, ale i ti byli vlastně občané Německa – sudetští Němci s národností českou. Ale my jsme českou národnost v papírech neměli, protože jsme si nechali německou národnost po tatínkovi. Takže lágr nás neminul, a to byl začátek poválečného životního dění.“
„Na začátku jsem potkala svého známého z období, kdy jsem chodila do české školy. Jmenoval se Zdeněk Vitisk a také se po válce vrátil do Opavy. Ptal se mě, co tam dělám, a já říkám: ,Víš, jak to bylo.‘ Byl také z Kateřinek, z Rolnické ulice. Doprovodil mě domů a tam jsem našla tuto legitimaci (legitimaci Světového literárního klubu). Víte, jaký to byl ohromný doklad? Když jsem tam tomu nezkušenému a neznalému veliteli lágru toto ukázala, tak si myslel, že to byla nějaká tajná organizace, která byla proti Hitlerovi. A tak jsem dostala svobodu. Tak jsme dostali české potravinové lístky. Později jsme dostali povolení, abychom mohli vysvobodit maminku, abychom mohli dát zprávu sestře mojí maminky, která si vzala čistého Čecha. Pocházel z Třebíče a před válkou byl v Opavě úředníkem. Tomu jsme dali na vědomí, jestli je možné, aby nám přijel pomoct do Opavy. Když přišel, tak se samozřejmě prokázal protektorátním dokladem a začal: ,Co vás napadá, to je moje rodina. Co jste jim to udělali a proč, vždyť jsou to Češi.‘ Nevím, co mluvil, ale prostě maminku vysvobodil.“
„Když jsme s maminkou táhli do Opavy, tak jsme narazili na mrtvé. Jak jsme šli po těch vesnicích s vozíkem, tak do nás nabouralo ruské vojenské auto. Vozík jsme museli nechat v příkopě a jenom to, co jsme unesli, jsme vzali na záda. Tak to byla ještě taková mezihra. U obce Mikolajce musely proběhnout nějaké boje, protože jsme po cestě viděli ležet těla a mrtvé krávy. Byly to hrozné úkazy. Opravdu tam ještě leželi mrtví vojáci. Jestli to byli Rusi, nebo Němci, to nevím. Tam noha, tam tělo a tak dále. Až později, až začal být nějaký pořádek, tak to byla první starost, aby to kvůli hygieně odklidili. To jsem opravdu viděla na vlastní oči, když jsme se vraceli k Opavě.“
Alžběta Kubišová, za svobodna Larischová, se narodila 21. května 1928 v Kateřinkách (německy Kathrein), jež jsou dnes městskou částí Opavy. Její otec byl německé národnosti a matka Češka. Alžběta Kubišová zažila obsazení města vojsky wehrmachtu v říjnu 1938, válečné období i vyhlášení Opavy jako pevnostního města a následnou evakuaci civilních obyvatel v březnu 1945. Po návratu do Opavy ji i s matkou zavřeli do sběrného tábora pro německé obyvatelstvo a poslali na odklízení trosek vybombardovaného města. Propustili ji až po předložení legitimace o členství ve Světovém literárním klubu, který prý dozorce zřejmě považoval za průkaz tajné odbojové organizace. V roce 1946 se provdala za Vladislava Kubiše a v roce 1952 se manželé přestěhovali do Vítkova, kde pamětnice bydlí i v současnosti. Dlouhá léta je členkou sdružení Ackermann-Gemeinde a dodnes pomáhá s organizováním a provázením návštěv bývalých německých rodáků.
