Ing. Vladimír Laštůvka

„V noci z dvacátého na jednadvacátého, když jsem přišel pozdě večer domů, do kasáren, o tom bych mohl mluvit, tak přišla hotovost: ‚Máš jít na velení!‘ – ‚Jste vožralí!‘ – Zalomcovali se mnou znovu: ‚Máš jít okamžitě k veliteli!‘ Tak jsem se sebral, oblékl a šel jsem na velení útvaru. Tak jsem tam přišel, tam shromáždění velitelských kádrů. Když jsem přišel, tak to bylo jak v tom filmu Císařův pekař a Pekařův císař: Všichni ven, všichni sem! Takže když jsem vešel, tak všichni ven, no, a pan podplukovník Velecký říká: ‚Tak, podívej se, děje se to a to, obsazují nás vojska Varšavské smlouvy, máme rozkaz neklást odpor, máme pokyny, jak máme postupovat, tak jsme tady na poradě, a tady zaznívají názory, že bys měl být internován, protože budeš komplikovat situaci. Já jsem proti tomu, tak tě tady vyzývám ke spolupráci.‘ Říkám: ‚No, a co budeme dělat? Bránit se nesmíme, a když přijdou, máme odevzdat zbraně?‘ On říká: ‚Tak takový rozkaz nemáme.‘ Tak jak se na to připravíme? ‚Od toho jsme tady!‘ Tak všichni sem, zase zpátky a pokračovali jsme. Výsledkem toho sezení bylo, že v noci z dvacátého na jednadvacátého jsme postavili – nebo oni, já jsem byl jenom přihlížející, ale zlobící – tankovou obranu kasáren, vyjely tanky, jeden tank stál na buzerplace proti bráně a proti štábu a vyslali jsme motostřeleckou rotu do – oni vyslali, já nikoli, já jsem byl jenom ten voják, nějakej poddůstojník, ale jednali se mnou už dávno slušně. A protože to období toho půl roku od šedesát osm do srpna, to byl prostě úplně jinej svět a stálo za to mluvit o proměně těch lidí, ale to je širší téma, důležitý je ten jednadvacátý srpen. Takže jsme vyslali ty motostřelecké vojáky na poštu, na nádraží, do ulic, jako že bude město pod kontrolou, spojovací rota vysílala do éteru ‚Kontrarevolucija nět‘, ruský text jsem napsal já, polský doktor útvaru, protože byl Polák, a tohle naši vojáci vysílali. Průzkumná rota byla vyslána do hor kolem Šumperka, aby dávala zprávy, jak se pohybuje ‚osvobozující‘ vojsko, abychom měli informace, co se děje. To samozřejmě mělo dohru, to řeknu, až skončíme tuhle etapu, takže takhle jsme reagovali – nebo takhle ten útvar reagoval. Oni tak reagovali, já ne, to já si jenom přisvojuju, ale i na té atmosféře, že taková byla, jsem se trochu podílel. Začaly se vyvážet nějaké věci z muničáku do ohrad tak, abychom byli připraveni na nějaké další (úlohy – pozn. ed.). Obsazovali nás Poláci, polská divize, a když tam přijelo jejich velení a chtělo od nás (potraviny – pozn. ed.), tak to už jsme byli na té notě, že nedostanou ani vodu, nic, to si pamatujete možná, že jo. Tak reagoval i tento útvar a oni… My jsme říkali – já jsem u některých těch jednání byl: ‚My máme všechno pod kontrolou, viděli jste vojáky ve městě, na nádraží, tady žádná kontrarevoluce není! Ale my máme rozkaz a máme zbraně. No, ale když vjížděli na ten buzerplac, tak tou bránou tak z padesáti metrů je sledoval ten tank a takhle je sledovala ta hlaveň. Každý, kdo ví, co takový kanón udělá z padesáti metrů, tak to má ukázňující charakter. Reakce české strany tenkrát byla: My máme taky zbraně, jestli jste si nevšimli. Tak co máme dělat? Kam si to máme… Tak nakonec výsledkem bylo, že požádali, kam tedy se mají usadit, tak se pro ně vybralo místo – cvičiště za Šumperkem směrem na Velké Losiny, tam byla střelnice, abychom nepřekáželi. Kontakty byly navázány, ale do města vůbec…, to jsme měli pod kontrolou – československá armáda.“