Francisco Osorio Claro
* 1963
-
„Zrovna jsem mluvil s Abelem Lópezem [Abel López Pérez, bývalý politický vězeň a člen ‚Hnutí kubánské mládeže pro demokracii‘ [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia] a ‚Rady zástupců pro lidská práva‘ [Consejo de Relatores de Derechos Humanos] o jednom našem bratrovi, Wilmarovi Villar Mendozovi, který zemřel v Santiagu de Cuba při držení hladovky [oponent komunistického režimu, zemřel v roce 2012 při 50denní hladovce]. Když umřel Villar, rozhodli jsme se vyjít hned druhý den do guantanámských ulic a veřejně požadovat spravedlnost za jeho úmrtí, za našeho bratra Wilmara Villara Mendozu. Den po tom jsme se všichni aktivisté sešli u Abela doma, Abel tam ale nebyl, z ničeho nic zmizel. Viděli jsme, jak najednou kolem domu začala kroužit policejní hlídka, tak jsem všem řekl: ‚Kamarádi, je čas vyjít zase do ulic, jdeme ven, musíme veřejně žádat spravedlnost za Wilmara Villara Mendozu, už je to jedno, už jsme stejně sledováni.‘ Vyběhli jsme ven, tam na nás čekala Státní bezpečnost a Major Giovanni se se mnou začal prát o můj plakát s protirežimními hesly.“
-
„Při útěku z Kuby přes přístav Mariel v roce 1980 migrační úředníci nutili ženy tvrdit, že chtějí pryč, protože jsou lesbičky. Přesně tak, jak to říkám. Muži zase museli prohlásit, že jsou gayové. Vláda tak řešila hromadnou emigraci, označovali nás všechny za homosexuály, výsledkem bylo, že se pak lidé shlukovali na ulici, aby po nás házeli vajíčka a nadávali nám: ‚Kubánci, sůvata, vyměnili jste svou vlast za nové džíny. Fidel vás odpinkne jak nic. Pink pong, táhněte do háje, červi.‘ Ještě dnes si vše živě vybavuji.“
-
„Nedlouho poté, co jsem se zotavil z další nemoci, jsem byl zrovna ve čtvrti Caribe tady v Guantánamu, v parku, když mě někdo znenadání napadl mačetou. Byla to skupina známá jako ‚gang tří‘. Fyzicky mě napadli, aniž bych něco tušil, protože mezi lidmi nemám nepřátele, nemám s nikým problémy. Došel jsem do nemocnice v Guantánamu, která je na deváté ulici mezi jedenáctou a dvanáctou hlavní třídou, v části Carlos Manuel. Dostavil jsem se do nemocnice a poté jsem se také rozhodl nahlásit útok na policii. Když jsem se asi po třech dnech cítil o něco lépe, dostavil jsem se na policii. ‚Hele, toho jste měli rovnou zabít, je to kontrarevolucionář.‘ To jsem slyšel přímo na policejní stanici, jeden z nich, kapitán, na to řekl: ‚Ne, to přece nejde, musíme to vyšetřit, vždyť sem přišel nahlásit fyzické napadení.‘ Na vlastní uši jsem slyšel, jak mu na to odpověděli: ‚To teda opravdu ne, raději jste ho měli rovnou zabít, vždyť je to kontrarevolucionář.‘“
-
„No, ve věznici Boniato v Santiagu de Chile to bylo strašné, vězni se tam vraždili, gang proti gangu, natvrdo. Dozorci jen hlásili rozhlasem: ‚Pozor, pozor, všem odsouzeným, mrtvoly pokládejte ke dveřím číslo jedna.‘ Někdy se protlačili přímo do bitky a odváželi odtamtud poraněné vězně do nemocnice v ulici Sur 15, to ještě neexistovala nemocnice Agustína Honesta. Co ale bylo nejhorší, bylo zacházení s mladistvými, úplně je zadupali do země, ničili je. Mezi mrtvými se vždycky objevili dva nebo tři mladíci, to bylo smutné, dělo se to také kvůli jejich podvýživě. To ani nemluvím o spaní, celou noc nás kousaly nějaké breberky, šváby, hygiena byla kritická. Žili jsme tam v opravdové divočině.“
-
Celé nahrávky
-
Cuba, 02.07.2020
(audio)
délka: 01:27:24
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Vždy budu říkat pravdu, a kdykoliv bude třeba, vyjdu do ulic, aby i ostatní věděli, že bojuji za demokracii na Kubě.
Francisco Osorio Claro se narodil v roce 1963 v Guantánamu. Když byl za hození kamene na kubánskou vlajku poprvé poslán do nápravného zařízení, bylo mu teprve 11 let. Poté strávil v různých kubánských věznicích dalších deset let, ať už za svou minulost politického vězně nebo za veřejné vystupování proti komunistickému režimu. V roce 1980 byl donucen opustit zemi, rozhodl se tedy emigrovat do Spojených států amerických, kde žil do roku 1992, než se z vlastní vůle rozhodl vrátit na Kubu. Ve své vlasti, zaskočen politickou a ekonomickou situací, se přidal k mírovým protikomunistickým hnutím a dodnes je důležitým členem kubánského disidentu. Jeho sestra Celina Osorio Claro je koordinátorkou organizace „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] v Guantánamu. Francisco žije se svou rodinou v Guantánamu ve čtvrti Caribe, kde je ale neustále pod dohledem Státní bezpečnosti.
