Jarmila Johnová

“My dva, táta a já, jsme z naší rodiny podepsali Chartu 77. To bylo docela zajímavé. Říkala jsem Jirkovi [Dienstbierovi], že to vidím jako riskantní, protože neznáme, jaká bude reakce. On měl pocit, že 50. léta minula, čili to nebude takový horor. Já jsem počítala s tím, že může dojít k nejhoršímu a okamžitě nás zavřou. Já coby těhotná jsem byla velmi ráda, že když se zrovna Charta odevzdávala, tak jsem spěchala do porodnice. Zřejmě i pod vlivem těch událostí. Když se Kristina [Dienstbierová] narodila, tak šly v rozhlase strašný zprávy, že ´samozvanci a odrodilci´, takový řeči z 50. let, podepsali na cti utrhačný pamflet. Takže jsem měla obavy. Dojemné bylo, že přišla Zuzana Dienstbierová pod okno, protože Dienstbier byl zadržený, a volala, že otec Kristiny nemůže přijít. Pak přišla máma pod okna a volala na mne, že [můj] otec je v Ruzyni a že nemám nic říkat, protože mně to stejně nepomůže. To byla dobrá rada. Do porodnice sice [estébáci] nepřišli, ale okamžitě jak jsem přišla domů, využili situace, kdy tam nikdo nebyl a přišli za mnou. Já byla dobře poučená a řídila jsem se tím, že nic nikdy neřeknu, protože mi to stejně nepomůže.”

“Já jsem to podepsala proto, že jsem chtěla vyjádřit svůj postoj. Nechtělo se mi lhát. Spíš jsem byla pohodlná na to, lhát. Přišlo mi to příliš složitý. Takže mi připadalo mnohem jednodušší, rozumnější a příjemnější všem jednoznačně říci: ´Já to vidím takhle a nepočítejte se mnou.´ Setkávala jsem se v práci, u památkářů, kde jsem pracovala, např. s tím, že tam začali organizovat návštěvu mladých dívek v kasárnách v Mladé Boleslavi u ruských vojáků. Já jsem řekla, že tam nepojedu. Oni: ´Jak to, že tam nepojedete?!´ Já jsem řekla: ´No, nepojedu! Proč bych tam jezdila?´ Bylo složité vysvětlovat proč. Takhle jsem se toho neustálého vysvětlování zbavila. Když jsem podepsala Chartu, tak to všichni věděli, neboť bezpečnost měla všechno zmapovaný. Takže to bylo takové osvobozující.”