Björn Grunert

„Co na mě udělalo hluboký dojem, bylo, že když ležela moje matka v nemocnici, tak přišel. Přišel se rozloučit. To už něco znamená. A když já jsem byl v nemocnici, měl jsem v Cottbusu těžkou operaci srdce, tak do nemocnice zatelefonoval. Sestřičky se divily, že mám hovor z Kalifornie. To je něco, co na mne zanechalo velký dojem. A on přitom nebydlí hned někde za rohem! Ale cítil jako svoji potřebu, přijít se s matkou rozloučit.“

„Bylo to tak, že jsme také žili v tom domě, který postavil můj dědeček. A když chtěl můj táta přejít z krejčovské dílny domů, byla tady vzadu taková vrátka. A vedle byl příkop plný policajtů. Tam se musel můj tatínek hlásit, aby mohl přejít těch pár metrů ke druhému domu. A taky si ještě dobře vzpomínám, že přes ulici, kde je to dnes zarostlé křovím a stromky, se ještě tehdy provozovalo zemědělství. A toho podzimu se tam sklízely brambory a lidé je házeli na hromady. A policie každou hromadu obrátila, prohledala. To jsou věci, na které si vzpomínám.”