„To bylo ve válce. Maminka vyprávěla, že po jednom náletu jsme přišli domů a bylo to všechno jako ne úplně do základů rozbombardovaný, ale jako pobouraný. A to si pamatuju, že říkala, že ve skříních ty šaty, že to bylo všechno, jako když to rozstříháš nůžkama. Takový cáry z toho jenom jako byly. Tak jsme se sbalili, teda já, co říkali naši, a ten majetek vyšel na jeden takový malý žebřiňáček, který se dá tahat v ruce, a odstěhovali jsme se do takového domku už v Želenicích. Ale ten domek nebyl úplně dobrej. A potom tam taky ještě jednou za ten dům vzadu spadla bomba, udělala se tam taková díra veliká a takový dost strmý kopec. A po válce tatínek s maminkou koupili dům, protože to bylo po Němcích, kteří se museli vystěhovat, těch sudetských, co tam byli. A ten dům jako zvelebil, udělali si ho a tam jsem prožila dětství.“
„Tak já to znám jen z vyprávění. Bydleli jsme v Konobrži, já jsem se narodila ve válce v roce 1942. Já si pamatuju jenom ty sirény, které mi vadí dodnes. Když byl nálet, tak nás rodiče vzali všechny, my jsme byly dvě holky, a vzali polštáře a fárali jsme do dolů dolu. A ty polštáře vzali proto, kdyby přišla tlaková vlna, abysme se neudusili. A ty sirény byly hrozný, že já si je pamatuju celý život, a běhá mi mráz po zádech, když je slyším ještě dneska.“
„Náš tatínek, on po válce, když ty komunisti to tam přebírali, tak oni byli hrozný. Protože oni ty domy vykrádali, brali si věci po Němcích. Náš táta to neměl rád, tak se s nimi pohádal, tu legitimaci zahodil a od té doby bylo zle. Ta moje starší sestra teda mohla jít studovat, udělala pedagogickou, ale po té pedagogické ji nepustili učit, šla do, pionýrský dům, já nevím, jak se to jmenovalo. Nejdřív šla dělat vychovatelku do dětského domova a pak šla do toho domu pionýrů. A teprve později, 1957 nějak tak, tak ji potom nechali učit.“
Celé nahrávky
1
Anežka Šedivá, Ondřej Nagel, Štěpán Hodboď, Magdalena Baráková a Hana Paulíčková ze ZŠ a MŠ Krásná Lípa pod pedagogickým vedením Barbory Hlavaté, 15.11.2021
Stanislava Paulíčková se narodila 11. října 1942 v Konobrži poblíž Mostu v Ústeckém kraji. Jeden z válečných náletů rodině poničil dům, a tak se přestěhovali do Želenic. Měla dvě sestry, Evu a Hanu. Po základní škole vystudovala školu spojů v Ústí nad Labem, kde se naučila práci na poště. Později vystudovala pedagogickou školu a začala pracovat ve školce. Tatínek odevzdal stranickou legitimaci, sama Stanislava nebyla ve straně. Její sestra měla po studiu potíže s prací, v roce 1969 emigrovala do západního Německa. Stanislava vychovala dvě děti, syna a dceru. V roce 2021 žila v domově pro seniory v Krásné Lípě.
