Růžena Komosná

„My jsme měli nacvičený Národ pod křížem. To bylo protihitlerovské, taková pěkná hra. A oni si zas, jak to bylo pod křížem, tož mysleli, že je to křesťanský kříž. A včil my jsme to už měli nacvičené a oznámené to hrátí, deň. A už jsme byli až na jevišti nachystaní, že budeme hrát. Sál plný lidí a došel ten Figura Vašek a řekl, že: ‚Michale, to divadlo nesmíte hrát.‘ A Michal povídá: ‚Proč, do včilku jsme to měli z okresu povolené.‘ ‚Je to protistátní.‘ ‚Ale to je národní.‘ On nevěděl nic. A Michal povídá: ‚Běž sem před tú oponu a řekni tym lidom, že ty to zakazuješ.‘ Tož cúfl. ‚Tož to teda odehrajte, ale už neopakovat.‘ No, když jsme udělali Tvrdonice s Michalem a s Pavlem Čechem, tož jsme udělali velice krásné dožínky. A oni tak na nás dorážali, že tam dáváme náboženské pesničky. No nesměli jsme tam dát ani ‚Bože, nám požehnaj, všecko nám dobré daj, naše vinohrady od škody zachovaj‘. No, co na tem bylo tak náboženské? Ale Pavel povídal: ‚Růži, nehádaj sa s něma.‘ Vyšel za mnú ven. ‚Slibte, že to upravíte, a pak si to udělajte, jak jste si to udělali.‘ A to sa strašně podařilo, ty dožínky. A potom nám řekl předseda Řehánek, s tým jsem byla velice od svobodna zadobře. Tož byl komunista, ale on byl, bysme řekli, člověk. A on temu národopisu velice fandil, a když jsme ty dožínky dodělali, tak povídá: ‚Růži, půjdete chvílu na tú čičinu, také malé občerstvení.‘ Tož jsme tam jako šli a naráz taký Tvrdončan temu Řehánkovi: ‚Jé, Mária, dyť ty dožínky byly také náboženské. Dyť to dělal jakýsi kostelník.‘ A Řehánek povídal: ‚Ty zavři hubu, on cosi umí, a ty neumíš nic.‘“

„Frontu jsme prožili. My jsme měli búdu, máme búdu pod Čaganovem a sklep máme. A tož oni, lidé z našeho konca, neměli búdy. To tu byli samí chalupníci na našem konci a stařenky a vdovy. A tož Michal všeckým řekl: ‚Všecí půjdete do našeho sklepa.‘ Tož bylo nás tam ale pětatřicet. Stařeček tam dali lavky, cihle a nasedali si všecí a tam jsme to prožívali. Napřed jsme nakukovali a dívali se, jak postupujú Rusi od Lužic. Krásně jsme to viděli, protože to je na kopci, Lužice, oni šli z kopečka do Bojanovic. Mezi Lapoštorfem lesem a týma búdama je taká kotlina, tož tamtady šli. Furt šli, jich bylo... Furt od teho Lapoštorfa až po dědinu furt po dvoch a po třech. No bylo jich moc, Rusů. A nad něma létaly letadla. A už Němci, ještě jsme viděli Němce, jak balá. Tak hned všecko balili a ustupovali. Kolem našej búdy enom sa míhali s těma kolečkama. A hned za něma, to už nebyla vzdálenost než tak tři kilometry, už byli Rusi. A oni sa ponáhlali teda, tí Němci, aby ustúpli, ale ti jich furt pronásledovali, furt střílali, no válka. To trvalo enom... odpoledňa to začalo, ale ve tři hodiny, když došli od Lanžhota sem. Hned k nám došel voják ruský do tej búdy a povidal, kdo tam je. Já říkám: ‚Neboj sa, jsme tu samí domácí ludé, je nás pětatřicet, běž sa podívat. Nikdo tu néni cizí.‘ Rozuměl mně dobře. Tož hned šel do teho sklepa, podíval sa po všeckých a viděl, že jsou tam samé stařenky a tetičky v krojách. Tož hned vyběhl hore a stařeček už mu nachystal pohárek, tož hned ho vypil a povídal mně, že jedeme už na Klobouky.“