„Dále máme problém jazyka. Neměli jsme to štěstí mít výuku v češtině. Pro mě začátek a konec českého jazyka bylo to, co jsem se naučil od babičky. Díky ní mám zodpovědnost a lásku k jazyku, který jsem dodnes nezapomněl. Na druhé straně, v rámci reformy školství jsem dost cestoval do Česka, už mi bylo padesát a poprvé jsem navštívil zemi svých předků. Do té doby jsem neměl příležitost cestovat do České republiky a myslel jsem si, že já stejně jako můj otec a dědeček nikdy nepojedu do České republiky. Během návštěvy jsem v jednu chvíli hrdě prohlásil: ,Jsem Čech!‘ Říkám to, protože žijeme v některých mylných představách. Lidi se na mě trochu divně koukali a můj kolega, rektor této univerzity, řekl: ,Jožko, ty nejsi Čech, ty jsi Srb českého původu'.“
„A teď zase jeden český příběh… Koncem devadesátých let a začátkem 21. století se ukázalo, že je zapotřebí přeuspořádat vzdělávací systém, hledal se nový model v souladu se sociálními změnami. Dostal jsem nabídku řídit proces reformy vojenského vzdělávacího systému. Za prvé, byl jsem příjemně překvapen, že jsem v těch letech dostal takovou nabídku, a za druhé to bylo moje poslání. Uvědomil jsem si, že tu samou Vojenskou akademii v roce 1850 založil jeden Čech – generál František Zach, a že se po 150 letech zase objevuje jeden Čech, který má za úkol reformovat vojenské školství. Jedinečná příležitost, kterou málokdo v životě dostane. Při hledání modelů jsme museli mít podporu některých podobných institucí ze zahraničí. Jasně, obrátil jsem se na koho jiného než na Česko, takže model toho systému je vytvořen podle modelu, který Česká republika dodnes má. Jsou to instituce, které se podobají. Jasně, naše tomu českému modelu.“
„Česká komunita vždy byla menšinou. Často lze slyšet, že v Rakousku-Uhersku to byl jeden stát a že všichni Češi žili v jedné zemi a tak dále, což podle mě není vůbec pravda. Úplně jinak žili Češi v rakouské oblasti státu, kde byly české země, a jinak Češi v uherské části. Podle příběhu starých Čechů z těchto oblastí po příchodu uherské vlády přišly těžké časy pro slovanské menšinové komunity. Od svého dědečka jsem se dozvěděl, když jsem se ho zeptal, proč má dvě jména - někdo mu říká Ludvik, někdo Lajoš - že musel změnit jméno, poněvadž to byla podmínka, Maďaři po něm žádali, aby měl maďarské jméno. Je to jen jeden detail, že česká komunita byla vždy menšinou. Po dobu 200 let žijeme v tomto regionu, ale vždy jsme byli menšina a je jasně, že se nám podařilo organizovat se a přežít. Chtěl jsem toto zdůraznit, protože v některých historických časech je těžké zachovat identitu. Po vstupu Vojvodiny do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se stala změna ohledně nátlaku, napětí vůči menšinovým komunitám. Uherský nátlak přestal a bylo zcela odlišné žít v takovém slovanském státě.“
Jože Sivaček se narodil 13. března 1954 v obci Bela Crkva v tehdejší Jugoslávii do smíšené česko-srbské rodiny. Doma se mluvilo česky. V dětství Jože nejvíc času trávil s babičkou, která mu každý večer četla zajímavé povídky z českého almanachu. Vystudoval Vojenskou akademii v Bělehradě a má za sebou úspěšnou kariéru: získal hodnost plukovníka, stal se profesorem a děkanem Vojenské akademie. Po roce 2000 se podílel na reformě vojenského vzdělávacího systému. Poslední léta je aktivním členem české komunity v Banátu a současným předsedou České národní rady. Je ženatý, má dvě dcery.
