Jaroslav Plaček

„Cement, to nebylo zavadění. Stavebniny, že jo, s tím vedoucím jsem se znal jako velmi dobře. Tak jsem mu podával ruku a von koukal, co mu do ní dáváte, že jo. No prostě o vobkládačky, vo tašky, vo cihly nebylo k zavadění. To byla tak blbá doba. Když se takhle vopravoval barák, pro cihly se jezdilo, ty se braly v cihelně eště teplý. To se vyváželo. Prostě, kdo neměl známost nebo jako hodně peněz na uplácení, tak neměl šanci. No chlapi šli na voběd, říkám si, do prčic, já tajdle jsem složil fůru cementu, a já doma nemám cement. Říkám, tak si ho dám do auta dva pytle, táta to sdělá nebo spolu to sděláme.“

„Tak jeho dali do dolů a von to špatně snášel v těch dolech, von prostě v podzemí nemoh, nebyl zvyklej, tak ho z těch dolů... von by tam bejval úplně zahynul... tak ho potom dali trávit myši. A von se tady u nás stavoval. Eště jsme nebydleli tady, ale vepředu. Tam byla taková velká místnost. A von vždycky přišel. Von nosil boty, takovej hubertus, takovej ten mysliveckej klobouk, že, von byl taky dost velkej chlap takovej, ruksáček na zádech. A vždycky jako, většinou v neděli, to matka, moje máma tedy, pekla vždycky nějaký buchty. To se topilo tou votýpkou, těma větývkama, že jo, tak to mu vždycky ještě dala pár těch buchet. No voni, prostě žili v hrozný bídě, to se dá teda říct. A vím, že když jako kluk jsem se mezi ně připlet, tak přestal mluvit. Ale jenom jako když byl s tátou sám, tak mluvil jako vo nějakejch takovejch věcích. A jednou jako říkal, že dokážou přijet teda estébáci a esenbáci v noci a že ramplujou na vokno, na dveře, okamžitě vstát, čelem ke zdi, ruce za hlavu a že je šacujou. Říkal, nic nemáme, ani příbor, ani čím se najíst. Nikde nic. No samozřejmě, ty vod nás se na tom, ten chlap, jak byl tím esenbákem, že jo, no jsou to naše ňáký takový jako známý kamarádi. Tak to nechci ani menovat. Nic. Ale i nábytek ztamtud vodvezli, takovej ten zámeckej. A všechno.“