PhDr. Peter Petras

* 1946

  • „No víte, ta privatizace, alespoň v Kežmarku, probíhala tak, že byla vytvořena privatizační komise při městském úřadě. Tehdy byl už šéfem MÚ člen KDH pan Skupin. Probíhalo to tak, že do té privatizační komise byli zvoleni městským zastupitelstvím právě ti jeho takoví ‚kámoši‘, kteří umožnili, že většinu toho majetku dostali členové KDH. Například budovy, které později umožnily nějaké drobné podnikání. Samozřejmě že se konaly i soutěže, že kdo dá víc. Ta oficiální část se konala v sále městského kulturního střediska. Ale většina toho rozhodování se dělo na ulici. Prosím tě, když se budeš ucházet o tohle, tak buď tě vypálíme, nebo tě zabijeme. Tam už začala taková moje, řekl bych, skepse, k tomu novému režimu. Když jsem viděl, co se děje v těch soutěžích.“

  • „V jednasedmdesátém byly takové prověrky. Se mě to mimořádně dotklo. Přišel jsem před tu komisi – tehdy jsem byl na středním odborném učilišti stavebního podniku – a všechny nedělnické kádry musely jít na tzv. prověrky – byla tam komise, kde byl takový a takový komunista, a byl tam i ředitel stavebního podniku. Přišel jsem a ptali se mne například: ‚Kde jste byl v osmašedesátém?‘ Říkám: ‚Byl jsem na vojně.‘ – ‚A co jste dělal?‘ – ‚Nic jsem nedělal, byl jsem voják, musel jsem poslouchat rozkazy. Kdyby mi rozkázali to, tak udělám to. Kdyby mi rozkázali, že nemám to dělat, tak to nebudu dělat.‘ Byla tam Kantorová a říká: ‚No ale jaké jste na to měl názory? Bylo třeba bojovat?‘ Říkám: ‚Já jsem se spoléhal, že dostanu rozkaz, zda budu bojovat, či nebudu bojovat.‘ Padaly kdejaké otázky. Říkal jsem: ‚Já jsem tehdy nebyl za sebe zodpovědný, takže ty otázky byste mohli adresovat velitelství armády či komu.‘ Tak Kantorová říká: ‚A které jste prostudoval Leninovy spisy?‘ Doslova. Říkám: ‚Leninovy spisy jsem nestudoval, protože jsem neměl kde se s nimi seznámit. Žádné spisy jsem nestudoval, jsem obyčejný vychovatel, absolvoval jsem jedenáctiletou školu.‘ A ona říká: ‚No ale váš otec byl živnostník.‘ Říkám: ‚A já můžu za to, co byli moji rodiče?!‘ Víte, když jsem zjistil tu komisi, že tam byla ta Kantorová, která se chlubila tím, že se zná s Brežněvem, pak tam byl Lauf, který byl obyčejný zedník, pak tam byl další, nějaký malíř, dělnická třída byla zastoupená v této komisi, a teď že mě kádrují. Vstal ředitel podniku Eduard Šterbach a říká: ‚Víte co, dejte mu pokoj. Pan Petras, na shledanou, mějte se dobře.‘ Že by kladli nějaké nesmyslné otázky. Když jsem přišel do své kanceláře, tak jsem se rozzlobil, že jsem normálně jednu stoličku rozbil o stůl, že na jaké sprosté otázky jsem musel odpovídat a že kdo nám bude v budoucnu vládnout, kdo nás bude ovládat, takoví lidé. Říkalo se, že dělnická třída nám bude vládnout. No tak když takoví lidé nám mají vládnout. Ale jednoduše jsem se s tím musel smířit, když jsem nechtěl mít nějaké problémy.“

  • „Na ten osmašedesátý rok si vzpomínám velmi dobře, protože tehdy jsem byl na vojně. Jeli jsme na vojenské cvičení na Šumavu. Nastoupili jsme na transportní vlak v Benešově a ten nás vezl směrem na jih. Odstavili jsme někde, jak jsou Votice, protože jsme přijeli v noci, tak že ráno pak budeme vykládat. Spali jsme ve vagonech na zemi, v takových dobytčácích. Teď přišel ten můj řidič a říká: ‚Petře, vstávej! Je válka!‘ Říkám: ‚Proboha, jaká válka?!‘ – ‚No je válka! Říkám ti, je válka!‘ Měl tranzistorové rádio, poslouchali jsme, že okupační vojska ruská… Šli jsme za velitelem baterie, který spal, a říkám: ‚Soudruhu veliteli, asi je válka.‘ – ‚Co blázníte?!‘ – ‚Ano, poslouchejte.‘ Poslechl si to a vzbudil velitele transportu, že musíme něco dělat, že je válka. Mezitím se všichni vojáci už probudili. Zavolali na divizi do Písku, a ti řekli: ‚Ano, obsadili nás Rusové. Nevykládejte bojovou techniku z vlaku, protože nevíme, co se bude dít.‘ Už jsme ani nespali, zůstali jsme v těch vagonech, a ráno přišel rozkaz vyložit techniku, ale ‚připravte se na to, že tam budete umístění delší čas‘. Tam, kde jsme měli mít to týdenní cvičení. Umístili nás do nějakého hospodářství po vyhnaných Němcích. Začaly se opravovat desky, vyrábět postele. Já měl tu výhodu, že ze mě udělali hlídku, co oznamovala přelety nepřátelských letadel, ruských, nad tím územím. Tehdy byly takové radiovozy osmsetpětky. Dostal jsem k sobě někoho, kdo se vyznal v těch vysílačkách, a já jsem zase poznal letadla. Dalekohledem jsem pozoroval ty přelety a hlásil jsem je na divizi do Písku. Potom jsme dostali rozkaz, že všechny zbraně – i náboje, samopaly –, že se mají vojákům odebrat a mají se dát do jednoho skladu, který se zapečetí a postaví se tam stráž. Takže k žádné munici jsme se nesměli dostat, aby náhodou nevznikly nějaké problémy. Přišla, asi dva nebo tři dny poté, co jsme se tam ubytovali, nějaká vojska ruská směrem na rakouskou hranici. Bylo to někde, jak je Lipno, nebo někde tam. To bylo všechno, co jsme se do té doby setkali s nepřátelskými vojsky. No samozřejmě že nastala panika. Kdo je vlastně nepřítel? Co budeme dělat? Máme bojovat proti Rusům? Nebo přijedou Němci a s nimi budeme bojovat? Co se bude dít? Nakonec se to všechno nějak postupně uklidnilo. Ale musím říct, že jsme cítili takovou křivdu. Byli jsme na vojně, a tehdy, když jsme měli zasáhnout, bojovat proti nepřátelům, kteří nás obsadili, zůstali jsme bez zbraní, nebojovali jsme proti nim. Tohle musím říct, že všichni vojáci cítili takovou křivdu. Někteří lampasáci psali ‚Moskva – 2000 km‘. Nic jiného jsme ani nemohli dělat.“

  • „Když byl otec ve vězení, poprvé jsem zažil domovní prohlídku. Přišli policajti v civilu, jeden z nich se jmenoval – to jméno si budu do smrti pamatovat – Kravec – estébák. Poprvé tam byl ještě jeden soused, nebudu ani vzpomínat jeho jméno. Když začali bez jakékoliv důvodu, vyhazovali z knihovny knihy, převraceli postele, hledali, máma plakala. Nechápal jsem, co se vlastně děje. Ten důvod jsem se nedozvěděl, oč vlastně šlo. O půl roku později přišli znova. Vyházeli všechno. Mně se zeptal ten Kravec, ten policajt, zda nevím, kde má otec pistoli. Říkám ´Já nevím, já jsem ani nikdy v životě pistoli neviděl´. Vzal vzduchovku, kterou jsme měli, že to je zbraň, a odnesl ji. Nakonec jsme zjistili, že jeho syn má tu vzduchovku, kterou nám sebrali, jakože na likvidaci, že je to zbraň. Ty prohlídky se pravidelně opakovali asi po půl roce. Když se otec vrátil z vězení a nastoupil do Rudňan, znova chodili na prohlídky, jestli otec náhodou nekrade dynamit z dolů, a jestli neplánuje nějaké výbuchy či já nevím co.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vysoké Tatry, 29.03.2023

    (audio)
    délka: 03:28:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Diktatura zůstala, změnili se lidé

Peter Petras ve Vysokých Tatrách
Peter Petras ve Vysokých Tatrách
zdroj: archiv pamětníka

Peter Petras se narodil v 16. srpna 1946 v Kežmarku jako druhý nejmladší ze sedmi dětí. Jeho matka Žofia byla sestra Pavla Čarnogurského, někdejšího poslance Snemu Slovenskej republiky, jeho otec Jakub byl maloobchodník s vínem, svého času monopolním dodavatelem mešního vína pro Spišskou kapitolu. Po komunistickém převratu v roce 1948 otce na základě udání za spolupráci s banderovci zatkli, ve vyšetřovacích vazbách strávil čtyři roky. Pro rodinu to znamenalo těžké časy, všechny děti musely pomáhat rodinu uživit. Peter Petras vystudoval nejdříve střední pedagogickou školu v Levoči, působil jako vychovatel na internátu, o mnoho let později si rozšířil vzdělání v oboru filozofie a v roce 1986 získal doktorát. Stejně jako jeho starší bratři Jozef a Ivan působil Peter Petras jako vysokohorský nosič ve Vysokých Tatrách. V roce 1989 se s kolegy učiteli stal jednou z vůdčích osobností revolučního hnutí v Kežmarku – kromě vylepování plakátů objížděli školy a podniky, přičemž nabádali k účasti na celorepublikové stávce plánované na 27. 11. 1989. Pomáhal s organizací shromáždění na kežmarském náměstí, jehož se účastnilo na čtyři tisíce lidí, moderoval vystoupení jednotlivých řečníků. Později se účastnil i schůzí VPN (Veřejnost proti násilí), roli sehrál při předávání moci v Kežmarku a organizaci prvních demokratických voleb. Sám kandidovat odmítl. V roce 1997 začal s obnovou tehdy zřícené a zchátralé Rainerovy chaty, nejstarší horské chaty ve Vysokých Tatrách. Chatu na vlastní náklady opravil, čímž ji zachránil, a vytvořil zde malé muzeum nosičů. V roce 2023 nadále působil jako chatař a nosič.