Doc. PhDr. Zdeněk Pinc

* 1945

  • „V deset hodin se v redakci ozval telefon a volal nějaký chlapík z Nové svobody, to byl krajský deník strany v Ostravě, že jim Rusové odstřihli všechny telefony. Nechali jenom červený telefon do Prahy, kterým se v Ostravě vytáčela pražská čísla. A že on zná jenom jedno pražské číslo, do redakce Literárních listů. Takže volá nám, že Rusové odtáhli, oni tam mají všechno k dispozici, mohou dělat noviny, ale že by potřebovali zprávy. Dohodli jsme se, že já mu budu každou celou hodinu podávat takové agenturní zpravodajství o tom, co se děje v Praze. A oni to budou v Ostravě postupně dávat do novin. A tak volal v jedenáct, ve dvanáct, v jednu, ve dvě. Zavolal taky ve tři, a asi pět minut poté, co jsme skončili s předáváním informací, volali z nakladatelství Československý spisovatel, že je právě obsadili Rusové a že hledají redakci Literárek. Tak ať to tam zabalíme a vypadneme. Začalo se likvidovat a na mě tehdy padla taková chvíle statečnosti a já jsem říkal: ,Podívejte se, já nikam nepůjdu, protože já jsem tomu chlapíkovi z Ostravy, o kterém ani nevím, jak se jmenuje, slíbil, že až ve čtyři hodiny zavolá, dodám mu další zpravodajství. Když se z telefonu ozve ruský hlas, pochopí, co se stalo, ale když se neozve můj hlas, ani ruský, pochopí, že jsem se podělal, a to si nemůžeme dovolit. Já tady prostě zůstanu.' Všichni říkali: ,Ale sám tady teda zůstat nemůžeš. My tady zůstaneme s tebou.’ Já jsem namítal: ,Víc obětí není potřeba.' Nakonec se rozhodlo, že v redakci se mnou zůstane ten, kdo nemá děti. Já jsem neměl tehdy žádné děti. Jediný další, kdo neměl děti, byl Pavel Buksa, publikující pod pseudonymem Karel Michal. Posadili jsme se naproti sobě, bylo asi čtvrt na čtyři a pět minut. Venku na ulici, kde jezdí tramvaje, začal jezdit ruský transportér s otočnou kulometnou věží. Jezdil tam a zpátky a něco hledali. My jsme na to koukali a úplně do zpěvu nám nebylo. Pavel Buksa říkal: ,Já se na to musím jít vysrat. Já bych se mohl posrat.' Odešel a potil se strachy. Nevím, jak jsem vypadal já, možná ještě hůř. Říkal jsem mu: ,Víte, pane Bukso, já mám tady v tašce knížku, kterou jsem si ráno vzal pro tuhle chvíli, a ta knížka je od vás.' A podal jsem mu tu knížku nazvanou Čest a sláva. A on z toho byl úplně dojatý, protože ta knížka je o těch chvílích beznaděje, kdy člověk nemá ztratit glanc. Tak ji mám doma ještě s věnováním. On ani nevěděl, jak se jmenuju, takže je tam napsáno: ,Zdeňku Pilcovi ve chvílích, kdy přestává sranda a začíná náboženství', nebo tak nějak. A ten kulomet jezdil a my jsme počítali ty minuty. Nebyla to úplně sranda. My jsme tenkrát všichni mysleli, že až nás dostanou, tak v lepším případě nás postřílejí, v horším případě nás pošlou na Sibiř. Tenkrát byla taková implicitní situace. Nic jiného jsme si tenkrát nedovedli představit. To dneska už dávno není pravda, ale bylo to takhle, tohle by mělo být patrné. Pak najednou ten transportér odjel, už byly čtyři hodiny a zavolal ten chlápek z Ostravy. Já jsem mu říkal: ,Moc zpráv nemám, obsadili Svaz spisovatelů. Říkali, že si jdou pro nás, teď tady jezdil obrněný transportér, ale zrovna někam zmizel. Tak myslím, že to pro dnešek típneme a vypadneme.' On mi řekl: ,Tak vám držím palec a jsem rád, že jsme se takhle slyšeli. A na shledanou v lepších časech.’“

  • „Byla to taková zvláštní dohoda ovládajících a ovládaných. To je ta nejstrašnější spolupráce, kterou můžete udělat. ,My vás nebudeme nutit, abyste věřili v to, co hlásáme. Nechte nás v klidu vládnout a my vás necháme v klidu krást a švindlovat. Ale musíte dát pozor, abyste to nepřehnali.’ A na tom se z obou stran se špatným svědomím uzavře pevná koalice, která do značné míry trvá dodneška. Ten návyk na normalizaci – to slovo je vybrané dokonale – vraťme se k tomu, co je normální. A to, co je normální je sice hnusný, je to smrádek, ale teploučko. V průběhu normalizace se většině lidí nic strašného nestalo. Já jsem taky za celou dobu nedostal ani facku. A většina ostatních lidí na tom byla ještě líp než než já. A tohle všechno tím krokem do svobody bylo ohroženo, my jsme všichni čekali, že bude zle a že to ti lidi nevydrží.“

  • „Na podzim 1967, jak socialismus haproval, byl nedostatek elektrického proudu. Na různých místech byl cyklicky vypínán proud. Jedno z postižených míst byly studentské koleje na Strahově, zejména strojní fakulty. Tam tu elektriku vypínali. Studenti strojního inženýrství tenkrát hodně dělali rysy, a to se potmě dělá opravdu blbě. Tehdejší děkan fakulty, to byl dost hajzl, nějaký profesor Bolek, se nechal slyšet, že ho nezajímá, že studenti nemají světlo a že ty rysy mít musí, nebo vyletí. Zoufalí studenti se jednou po takové několik hodin trvající absenci elektrického proudu sebrali a vydali se do Prahy. Skandovali: ,Chceme světlo, chceme studovat!' Policie to heslo ,Chceme světlo' vyhodnotila tak, že chtějí zrušit temnotu bolševiků. Tudíž na ně poslali pohotovostní jednotky a pod Strahovem na Újezdě dostali pěknou nakládačku. Řada studentů skončila v nemocnici, mnozí byli zatčeni. Bylo zřejmé, že ti zatčení i další, organizátoři, budou náležitě potrestáni. Ale to nebyla akce vysokoškolského obvodního výboru, to byla akce kolejní rady na Strahově. Nám se povedlo dostat informace o té události na zasedání nejvyššího orgánu tehdejšího Československa, to nebyl parlament, ale ÚV KSČ. Tam zasedala Gertruda Sekaninová, která byla řádnou členkou ÚV. Neobyčejně prima ženská, opravdová dáma. A její syn Michal byl tehdy student, kamarád. Studoval na právnické fakultě. Po Michalovi jsme poslali informace o tom, co se stalo, té mamince. Ona potom v ústředním výboru říkala: 'Kam jsme to dopracovali, když teď mlátíte naše děti? Já jsem tam měla syna!' Přidávali se další a také se přiznávali, že jejich děti tam byly. Nastal velký boom. Studenti vyhlásili, že nejenže se nespokojí s tím, že nebudou potrestáni, žádali potrestání policie.“

  • „Jednak jsme se kolektivně začali učit cikánsky, a jednak jsme žasli nad tím, jak oni jsou odlišní. Vlastně téměř všichni jsme se tam mezi ně báli jít a téměř všichni jsme si to prostředí do značné míry zamilovali. V cikánských rodinách je to tak, že oni umí být báječným způsobem smutní a báječným způsobem veselí a skoro vždycky jsou buď smutní, nebo veselí, zatímco my podle nich neumíme být ani smutní, ani veselí a vždycky jsme takoví nijací. Oni nám říkají gádžo nebo gádži. Ve slovníku se píše, že to znamená ,nekastovní'. Neboť oni pocházejí z kastovní indické společnosti. Ano, to je pravda, ale vlastně to slovo znamená něco jako ,bez tváře'. Pro mě zlom nastal ve chvíli, když [...] Když přijde cikánský kurátor nebo jiný bílý člověk do cikánské aglomerace – tenkrát ještě byly cikánské aglomerace, na jedné adrese bydlelo třeba pět nebo šest cikánských rodin v těch mizerných baráčcích ve staré Libni. To bylo pozoruhodné – a děti, které se všude motají, volají: ,O gadža avla!’ – 'Přišel bílý!' Po nějaké době začali volat: ,O Zdeňku avla!' Už jsem měl tvář.“

  • „Palach byl šok, že to někdo ještě bere tak smrtelně vážně. Ale reakce populace byla taková, že raději cokoli než to, aby mladí lidé umírali takovouhle strašnou smrtí. Pro mě Zajíc [sebeupálení Jana Zajíce] byl závazek, já jsem to tady v trapné nadsázce minule říkal. Kdyby došlo k tomu, že se zase ta veřejnost vzpamatuje a začne nějakým způsobem bojovat, tak bych si myslel, že dříve nebo později musím přijít na řadu. Protože takhle jsme to cítili. Tehdy to ještě byla naše věc. Zatímco pro většinu té společnosti už to nebyla jejich věc.“

  • „Příbram tehdy, to byla dvě města. Stará Příbram, což bylo typické středočeské – sice hornické, ale celkem normální město s nějakými 16 tisíci obyvateli. Když tam vypukl uranový boom, najednou se tam nahrnula spousta cizích lidí. A zejména [...] S mým dětstvím jsou spojené permanentní cesty autobusů, celá řada autobusů, která měla zvláštním způsobem uspořádaná sedadla. Nebyla za sebou, ale proti sobě. To proto, že trestanci, tedy političtí vězni, kteří seděli uvnitř, museli čumět dovnitř autobusu, aby nekoukali ven. To si dobře pamatuju. Ti propuštění trestanci po roce 1960, když už jsem začal chodit po hospodách, ty hospody byly plné propuštěných vězňů, kteří tam zůstali a usadili se tam a žili tam. Ti se promísili s těmi horníky. Můj kultovní zážitek z mládí je hospoda Na Marjánce, která už dnes nestojí. Dělnická hospoda. Tam když se vstoupilo, stál tam obrovský horník v nadživotní velikosti a ukazoval na heslo: ,Já jsem horník, kdo je víc?' Když do té hospody vstoupil student z gymnázia, ona to byla střední všeobecně vzdělávací škola, ale všichni jsme tomu říkali gymnázium, v sále se zvedla minimálně jedna hornická ruka a ukázali: ,Kdo je víc?’ Správná odpověď byla: ,Dva horníci.’ Kdo tohle uměl, tak ten host se obrátil na vrchního a říkali: 'Dva.' Jedno pro mě a jedno pro mladýho. Když to člověk uměl, měl najednou na stole třeba pět piv. Na která neměl nárok, protože mu bylo teprve [...] A když to neuměl, někdo ho z toho sálu prohodil lítacími dveřmi ven, aby se naučil reálie a nelezl do hospody.“

  • „Proč se to jmenovalo zrovna sametová [revoluce]? Co se dělá ze sametu? Divadelní opony. Byla to revoluce těch divadelníků. Sametová revoluce nebyla žádnou revolucí v tom, že chtěla zatáhnout oponu za starým režimem a začít nové jednání. Takhle to chodí v divadle, v životě to není tak, že se jenom zatáhne opona a po tragédii může přijít komedie.“

  • (Student se ptá) "My dnes pro sdílení informací používáme telefony. Říkal jste, že jste rozmnožovali proslovy. Předpokládáme, že to je právě sdílení informací, jak to probíhalo?" – "To je jednoduché. Používání všech rozmnožovacích přístrojů, počínaje ormigem nebo xeroxem [...]" – (Student) "To je co?" – "To jsou historické stroje z minulého století, kterými se daly texty, v některých případech i obrázky, rozmnožovat v několika desítkách či stovkách exemplářů. Pokud tyhle přístroje už byly v tehdejším Československu, velmi vzácně, tak byly pod dohledem Lidových milicí a pod přísnou kontrolou a pracovat na nich bylo –kromě pracovních úkonů – nejenom zakázané, ale byl za to kriminál. Jediný přístroj, který nebyl považován za rozmnožovací, byl psací stroj. To už taky vlastně nevíte, jak takový stroj vypadal. Byl jednak elektrický psací stroj, to byl velký vynález, protože do toho stroje jste mohli vložit pomocí kopíráků až 14 nebo 15 slabounkých papírů, které jste museli mít pořádně. Největší umění bylo složit ty kopíráky, které byly buď modré, nebo černé, a naskládat ty slabé papíry pod to a pak náležitým úhozem vyťukat ten text. A měli jste těch exemplářů deset, dvanáct, nebo dokonce i čtrnáct. Když jste psali na elektrickém stroji, tak ten první exemplář byl k nepoužití, protože ten stroj ho roztřískal, ten se musel zahodit, ale bylo jich tam víc. Do normálního stroje se jich víc než deset nevešlo, ale byly dokonce i takové stroje, které umožňovaly přepnout pásku z modré na červenou, takže jste mohli třeba velká písmena udělat červeně. Blbé bylo, když člověk udělal překlep. Když klepnul na špatné písmenko, nešlo udělat takhle vrátit a vymazat a klepnout jiné. Byly na to takové tzv. korekční papírky, které byly ovšem pod zákonem a fasovaly se v práci, koupit se to vlastně vůbec nedalo. Ten se tam vložil, jeho pomocí jste vysekli to špatné písmenko a mohli jste tam pak klepnout jiné. Ale zůstala tam bílá stopa."

  • "Pro mě to začalo tím, že jsem se dozvěděl o tom, jak reagovala státní moc. A státní moc se tentokrát, jak se vždycky chovala hnusně, zachovala super hnusně a podnikla na těch 242 signatářů lov jak na divokou zvěř. Chcete-li si o tom něco přečíst, tak emotivně nejvýznamnější je memoár román Pavla Kohouta Kde je zakopán pes. Pro mě v té aféře byla rozhodující osoba profesora Patočky, což byl můj školitel a milovaný učitel, a on se stal jedním z těch tří prvních mluvčích Charty. Já jsem se dozvěděl o Chartě až v lednu, když jsem se dozvěděl o těch represích a moje bezprostřední myšlenka byla [...] Tenkrát Sváťa Karásek zpíval takovou píseň, Sváťa Karásek byl evangelický farář bez souhlasu vykonávání farářské funkce, byl ve vězení s Plastic People of the Universe. A ta písnička měla slova: 'Vy, silný ve víře, v písmu kovaný, když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?' A podle slov této písně jsme tehdy považovali za nutné říct: 'Nejsme schovaní, my jsme to podepsali taky.'“

  • "Oblíbené mučení pracovníků Státní bezpečnosti bylo, že vám hodí do schránky předvolánku k výslechu a ten výslech se koná – v mém případě se velmi pravidelně konal v Benešově. Sice 30 kilometrů, ale vždycky ten výslech probíhal tak, že jsem se dostavil do Benešova na tu stanici Veřejné bezpečnosti, tam mě nechali dvě tři hodinky sedět a pak mi řekli, že soudruh, který mě předvolal, nemá čas, a jel jsem domů. A doma jsem už měl předvolánku na příští týden, vždycky v ten den, kdy jsem měl tzv. bytový seminář. Kdyby tam člověk nešel, tak byla možnost, že bude předveden a dostane pořádkovou pokutu ve výši 500 korun. A 500 korun byl tenkrát velmi dobrý plat za týden práce. To si mockrát člověk nemůže dovolit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Přišimasy, 07.02.2019

    (audio)
    délka: 02:06:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 15.11.2021

    (audio)
    délka: 01:29:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 17.01.2022

    (audio)
    délka: 01:46:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 07.02.2022

    (audio)
    délka: 01:55:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 08.03.2022

    (audio)
    délka: 02:00:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    Praha, 10.05.2022

    (audio)
    délka: 01:49:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 7

    Praha, 28.06.2022

    (audio)
    délka: 01:51:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pokusil jsem se přistupovat k filozofii jako ke způsobu života

Zdeněk Pinc, polovina 80. let
Zdeněk Pinc, polovina 80. let
zdroj: pamětník

Zdeněk Pinc se narodil 10. února 1945 v Příbrami. V dětství onemocněl obrnou a v průběhu života se musel naučit žít se sníženou hybností. Maturoval v Příbrami a do Prahy odešel studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Během šedesátých let byl aktivní ve studentském hnutí, podílel se na reformě ČSM, zakládal nezávislé studentské spolky působící mimo Národní frontu. Byl studentem profesora Jana Patočky. V závěru studia působil jako redaktor v Literárních listech, kde prožil dramatické okamžiky 21. srpna 1968. Roku 1969 uzavřel své studium na FFUK a nastoupil zde jako interní aspirant, ale vzápětí mu bylo zakázáno vyučovat a docházet na fakultu. Krátce pracoval pro Albatros a časopis Zdraví. V sedmdesátých letech pracoval jako romský kurátor pro Prahu 8 a usiloval o zlepšení podmínek místní romské komunity. Po podpisu Charty 77 však byl z tohoto zaměstnání vyhozen a postupně mu bylo znemožněno i vedení romského turistického oddílu. V osmdesátých letech pořádal bytové semináře se zaměřením na filozofii, pracoval jako šéfredaktor samizdatového časopisu Spektrum a přispíval i do exilových periodik. Pracoval pro družstvo Meta zaměstnávající zdravotně postižené, zároveň dělal nočního hlídače a pod cizími jmény psal texty pro rozhlas. V druhé polovině osmdesátých let si přivydělával také obchodováním s exotickými ptáky ze Sibiře. Po listopadu 1989 byl jmenován docentem filozofie a stal se vedoucím Katedry filozofie a společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň pracoval jako ředitel Ústavu filozofie a religionistiky FFUK. Stál také v čele Institutu základů vzdělanosti, který byl roku 2000 přeměněn na Fakultu humanitních studií. Na této fakultě vyučuje dodnes (2023).