Marie Plachá

* 1934

  • „U nás v Kamenném Újezdě se připravovali a sváželi Němci, kteří bydleli Na Dolech. Bylo jich tam několik, asi tři – Velek, Máša. Já nevím, asi dva nebo tři a ještě pak Bartoň, bydleli Na Dolech. Šli i pro tátu, jenže táta nebyl doma, jak se musel hlásit. Tak řekli matce, že musí jít s nimi, po cestě sbírali další Němce. První byl nějaký pan Velek. Ona byla Němka, on byl Čech, měli spolu asi tři syny, kteří byli všichni ve válce. Jeden tam dokonce padl. U Moskvy. Tak jsme se tam pro něj zastavili. Tenkrát už tam byla nějaká ta garda. Česká, nebo jaká, já už to tak dobře nevím. To víte, byla jsem malá. Dítě. Byli tam s puškami. Matka tam musela čekat, než se vypraví, tak si popošla ke studni, to víte, to byly nervy, chtěla si namočit rty, a oni na ni namířili všechny pušky. My jsme se sestrou brečely, šly jsme za ní. Tam jsme brečely, že ji zastřelí. Pan Velek se vypravil, a nic nebylo. Šli jsme dál pro Bartoně, toho gestapáka. Bylo tam půl vsi a zastavilo se tam ještě ruské auto s vojáky. Dali mamince příkaz: ,Půjdete pro Bartoně a řeknete mu, že má během pěti minut přijít k silnici, ruce vzhůru.‘ Ona jim odpověděla: ,Ale já jsem s Bartoněm nikdy nemluvila, proč mě tam posíláte?‘ – ,Vy tam ale půjdete.‘ Všichni se tam báli jít, protože se počítalo, že je ozbrojený. Ona nám ještě požehnala, byli jsme věřící, a šla. Bartoň už jí šel naproti, ruce vzhůru. Maminka mu vyřídila, že se má dostavit k silnici. A odešla. Střílení naštěstí žádné nebylo. Potom ji všichni utěšovali. ,Nebojte se, nic se vám nestane.‘ Matka řekla: ,Já jsem se nebála, nemusíte mě utěšovat.‘ Potom k němu všichni přiskočili a vedli průvod. Ještě došli pro dalšího Němce. To byl taky Čech, který měl za ženu Němku. A šli jsme průvodem. Samozřejmě Bartoně už bili. Byl samá krev. Lynčovali ho. Došli jsme do hospody. Ženské už myly podlahy a tak. Já jsem tam stála a byla úplně mimo. Matce řekli, že tam nepatří a že má jít domů. ,Vám se nic nestane.‘ Bartoň. To víte, jak byl ten šrumec, on vlítnul do dvora, odkryl studnu a skočil do té studny. Tak už ho vytáhli mrtvého.“

  • „Bylo to už asi už v 45., jel vlak smrti, jak se říkalo těm, kteří byli zavření v koncentračních táborech. To jsme tenkrát viděli. Bylo to v zimě, v lednu, najednou jel náklaďák, jel hrozně pomalu a tam na něm byli lidi špatně oblečení, hrozné, na otevřených vagonech. Náš táta běžel a nesl jim chleba, jenže tam byli esesáci nebo hlídači, kteří je hlídali, takže si nic nevzali. A vyhazovali po cestě mrtvé. Tam u nás právě za tou stodolou, tam jednoho vyhodili. A myslím, že je to ten, který je pohřbený v Kamenným Újezdě na hřbitově.“

  • „Protože jsem byla z manželství, kde otec byl Němec a matka Češka, musela jsem do německé školy. Německá škola nebyla u nás v Kamenném Újezdě, ale v Boršově nad Vltavou. Takže já jsem musela chodit tam. Bohužel tenkrát jsem chodila pěšky, ještě mi nebylo ani šest a chodila jsem přes les. V září začala školní docházka. Tak já jsem musela chodit sama přes ten les, tam jsem se strašně bála, protože byla hrozná tma, v lese, v takovém temném. Tam jsem to vždycky strachy prolítla. Bohužel se nedalo nic dělat, musela jsem tam chodit. Musela jsem tam chodit i přes moji vůli, kterou jsem tam nechtěla chodit. Museli mě tam táhnout násilím. Nedalo se nic dělat. Všechny děti chodily do české, já jsem musela do německé. Moc německy jsem tedy neuměla. Sice s otcem jsem mluvila německy, ovšem to bylo jenom tak po domácku. Já jsem víc lnula k matce, která samozřejmě mluvila jenom česky, německy neuměla. Takže jsem víc uměla česky než německy. V té škole bylo opravdu víc Čechů. Já nevím, víc Čechů než Němců. Byli to přistěhovalci nebo ti, jak museli odejít, když byly nálety a tak. Takže se mluvilo o přestávkách česky. Tak to bylo dobré. Zvykla jsem si. Dokonce jsme měli učitelku Rakušanku a ta byla celkem příjemná, pěkně s námi mluvila. Takže jsem to tam tak nějak přetrpěla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 11.11.2021

    (audio)
    délka: 01:25:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    Kamenný Újezd, 25.05.2022

    (audio)
    délka: 01:22:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V německé škole jsem byla Češka a v české škole potom Němka

Marie Plachá, asi 1942
Marie Plachá, asi 1942
zdroj: Archív pamětnice

Marie Plachá, za svobodna Sitková, se narodila 11. října 1934 v Kamenném Újezdě do česko-německé rodiny. Rodina Sitkových měla malé hospodářství v osadě Na Dolech nedaleko Kamenného Újezdu. Ačkoliv byl její otec Karel Sitko Němec, rodina se považovala za českou a doma se mluvilo převážně česky. Pořádně německy se pamětnice naučila až v německé škole v Boršově nad Vltavou, kam musela jako dcera Němce za války nastoupit. Školu ráda neměla, nikdy neměla německé kamarády a zprvu německy ani moc nerozuměla. Po válce hrozil jejímu otci i dědovi odsun. Matce Anně Sitkové se však podařilo prokázat, že za války pomáhali Čechům, a oba tak získali českou státní příslušnost a mohli v republice zůstat. Na konci války pobývali u nich na statku vojáci Rudé armády. Jako jedenáctiletá dívka byla pamětnice svědkem vypořádávání se Čechů s Němci, ponižování německého obyvatelstva a řádění Revolučních gard v Kamenném Újezdě. V padesátých letech museli rodiče pod nátlakem vstoupit do místního JZD, kde pracovali až do důchodu. Po dokončení hospodářské školy pamětnice pracovala jako administrativní pracovnice v různých podnicích v okolí Českých Budějovic. V sedmdesátých letech vstoupila do KSČ. Po roce 1989 z KSČ vystoupila. V roce 2022 žila v Kamenném Újezdě.