David Pötzl

* 1975

  • „To je prostě, to je tragédie a hrozná škoda, když člověk ví, co tam bylo předtím, za první republiky před válkou, co tam bylo za machry, šikovný lidi, jak to město vzkvétalo, divadla, symfonické orchestry, plno restaurací, prostě to tam žilo. A dnes, když člověk do těch Lubů přijede a vidí, že tam není nic – pár kluků jako pan Skála se snaží něco rozjet, tak dobré, to je jedině plus pro to městečko. Škola tam není, ta tam byla desetiletí, podnik, který tam byl po válce taková léta a musel skončit, nic se tam neudrží. A je to hrozná škoda, dnes se to snaží pár jedinců obnovit, je pravda, že třeba pan Holiš už je tam déle a dělá to dobře všechno, ale už je to rekreační středisko spíš než centrum houslařství. Samozřejmě je tam hezky, je to zastrčený kraj, kde je pěkně, ale ta výroba zmizela a těžko se tam bude udržovat.“

  • „Naštěstí máme materiál vlastně po dědovi, který nashromáždil za celý svůj život, a on to také vlastně ještě kupoval po těch starých Němcích. Protože oni když odcházeli do Německa po válce, tak třeba za dědou přišli a řekli, hele, my víme, že půjdeme, my tady máme, co s tím materiálem, tak my ti ho dáme, a děda vždycky říkal, že ne, dal jim nějaký peníze za to, aby... a ten materiál také třeba takhle získal, protože jinak by se tam rozkradl. To byly poklady, co oni tam nechávali tenkrát, když odcházeli. Nebo v době osvobození, kdy tam byl mumraj, tam byly takové zásoby, takového materiálu. Protože Luby zásobovaly celý svět! To byly Luby a Mirecourt ve Francii, to byly dvě takové centrály, kde se vyráběly nástroje. A Luby ještě měly tu devizu, že tam bylo hodně pil a ten materiál se tam řezal, skladoval a pak se posílal do světa. Takže když potom se osvobozovalo a Němci šli pryč, tak tam zůstávalo takového krásného materiálu a plno se ho rozebralo. A nikde nic. A někteří prostě věděli, že děda je slušný člověk, tak prostě přišli a říkali, hele, nechceš ho, co my s ním, my si ho vzít s sebou nemůžeme.“

  • „Dílnu si pamatuji moc dobře. V prvním patře, s výhledem na sad, na kopec, kaštany, byla tam kaštanová alej před ním a pamatuji si prkennou prošlapanou podlahu, nevrzala, ale už měla něco za sebou, malá plechová kamínka a staré rádio, které když se zmáčklo, tak začalo svítit zeleně, ale moc jsme z toho nevyloudili. Občas nějaké Německo, ale už bylo staré. A pak tam měl hodně složeného dřeva, lampu, takovou tu tahací, co byla nad ponkem, nahoru dolů, a vůni těch laků si pamatuji. Barvičky různě tam měl na stole, pak tam byla ještě vrtačka, takže vzpomínám si, vzpomínám na tu dílnu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mariánské Lázně, 14.06.2024

    (audio)
    délka: 01:31:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vůni dědovy dílny nelze zapomenout

David Pötzl v otcově dílně, Karlovy Vary
David Pötzl v otcově dílně, Karlovy Vary
zdroj: archiv pamětníka

David Pötzl se narodil 14. června 1975 v Karlových Varech. Jeho otec Jan Pötzl, mistr houslař, navázal na rodinnou tradici výroby strunných nástrojů. Maminka Marie se narodila v Českém Krumlově, vystudovala Karlovu univerzitu a stála u zrodu pedagogicko-psychologických poraden v tehdejším Československu. Během sametové revoluce byl jeho otec na pracovní stáži v Hamburku a celá rodina s ním. David Pötzl potom vystudoval gymnázium, avšak houslařina ho stále lákala. Po maturitě se proto místo na vysokou přihlásil na houslařskou školu v Lubech. Do Hamburku se vrátil na praxi. K roku 2024 se specializoval na opravy historických strunných nástrojů a žil v Karlových Varech.