Edita Reinoldová

„Pak bylo smutné, když se naše rodina musela rozdělit a museli tím odsunem pryč. To bylo ještě předtím, než se otec vrátil z lágru. Poněvadž babička byla Češka, čili maminčina maminka. Maminka měla tuberkulózu, tři malé děti a manžela nezvěstného. A tak babička ukecala ty komisaře, abychom my nemuseli tím odsunem pryč. V naší ulici byl vždycky na obchodě seznam lidí, kteří jsou na řadě. Mohli s sebou vzít jen pytel, který nesměl vážit víc než třicet kilo, jen osobní věci, žádné předměty nebo obrazy. Jenom oblečení. A to se vždycky vážilo a ty pytle se pak hodily na náklaďák a na ten náklaďák pak posadili i ty majitele těch všech pytlů a vezli je do neznáma. Těžko jsem se takto loučila s tetou, strýcem, se sestřenicemi. Protože jsme vůbec nevěděli, kam je vezou. Ani oni nevěděli, kam je vezou. Bylo to strašně smutný. A vím, že tetička se domlouvala s tím komisařem, že si s sebou nevezme žádné osobní věci, ale ať jí dovolí vzít si s sebou šicí stroj. Byla totiž švadlena a měla stroj Pfaff, v takové dřevěné skříňce. On jí ale řekl, že má moc moderní šicí stroj, že kdyby měla starou singrovku, tak že jí to dovolí. Tak teta to pak s někým vyměnila za starou singrovku a tu jí tedy dovolil vzít s sebou. Ale neměla ani jedny náhradní kalhoty.“

„Stejně ale ten punc nám zůstal. A ty děti nám dělaly různé schválnosti. Chodily před náš dům a pokřikovaly na nás. A pak si na mě vymyslely jednu věc. V jednom domě, který měl skleněná okénka z takových malých tabulek, všechny vykopaly a řekly, že jsem to udělala já. Dva dny mě pak vyslýchali na policii a já jsem pořád nemohla obhájit to, že jsem to neudělala. No a tatínek musel pak celý ten dům, všechny ty okýnka, osobně zasklít, protože jsem se z toho nevyvinila. Proti mně bylo totiž asi deset dětí, které ‚viděly‘, jak to vykopávám. Zanechalo to ve mně zlost, zlost... Ale co jsem měla dělat, že.“