Edita Reinoldová

* 1937

  • „A teď ti Rusové zabrali tiskárny. Ale sem tam se v Brně udržela nějaká tiskárna a tiskla tajně. Třeba i jen jednu stranu novin. A tak do Znojma jednou přijeli kluci na motorce a z ruksaku vyndali hromady novin, že to dovezli ještě ze svobodné tiskárny. Jenže doručovatelé už byli na obchůzce, tak jsme si to v kanceláři rozebrali a šli jsme to rozdávat do ulic do města. Stoupli jsme si třeba před obchod a vykřikovali jsme: ‚Poslední svobodné noviny z poslední svobodné tiskárny!‘ A rozprodávali jsme to, abychom neměli manko. Tak na to mám docela intenzivní vzpomínky. No a samozřejmě, že se mi to pak objevilo v kádrovém profilu.“

  • „Pak bylo smutné, když se naše rodina musela rozdělit a museli tím odsunem pryč. To bylo ještě předtím, než se otec vrátil z lágru. Poněvadž babička byla Češka, čili maminčina maminka. Maminka měla tuberkulózu, tři malé děti a manžela nezvěstného. A tak babička ukecala ty komisaře, abychom my nemuseli tím odsunem pryč. V naší ulici byl vždycky na obchodě seznam lidí, kteří jsou na řadě. Mohli s sebou vzít jen pytel, který nesměl vážit víc než třicet kilo, jen osobní věci, žádné předměty nebo obrazy. Jenom oblečení. A to se vždycky vážilo a ty pytle se pak hodily na náklaďák a na ten náklaďák pak posadili i ty majitele těch všech pytlů a vezli je do neznáma. Těžko jsem se takto loučila s tetou, strýcem, se sestřenicemi. Protože jsme vůbec nevěděli, kam je vezou. Ani oni nevěděli, kam je vezou. Bylo to strašně smutný. A vím, že tetička se domlouvala s tím komisařem, že si s sebou nevezme žádné osobní věci, ale ať jí dovolí vzít si s sebou šicí stroj. Byla totiž švadlena a měla stroj Pfaff, v takové dřevěné skříňce. On jí ale řekl, že má moc moderní šicí stroj, že kdyby měla starou singrovku, tak že jí to dovolí. Tak teta to pak s někým vyměnila za starou singrovku a tu jí tedy dovolil vzít s sebou. Ale neměla ani jedny náhradní kalhoty.“

  • „Stejně ale ten punc nám zůstal. A ty děti nám dělaly různé schválnosti. Chodily před náš dům a pokřikovaly na nás. A pak si na mě vymyslely jednu věc. V jednom domě, který měl skleněná okénka z takových malých tabulek, všechny vykopaly a řekly, že jsem to udělala já. Dva dny mě pak vyslýchali na policii a já jsem pořád nemohla obhájit to, že jsem to neudělala. No a tatínek musel pak celý ten dům, všechny ty okýnka, osobně zasklít, protože jsem se z toho nevyvinila. Proti mně bylo totiž asi deset dětí, které ‚viděly‘, jak to vykopávám. Zanechalo to ve mně zlost, zlost... Ale co jsem měla dělat, že.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 09.10.2020

    (audio)
    délka: 01:47:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 02.06.2021

    (audio)
    délka: 04:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechny mé životní strasti mě posílily

Edita Reinoldová, dobová fotografie
Edita Reinoldová, dobová fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Edita Reinoldová se narodila 29. května 1937 ve Znojmě rodičům Jindřichovi a Marii Reinoldovým. Její otec bojoval jako Němec za války na straně Hitlera. Matka se starala o ni a další dva sourozence. Po válce jim byl zkonfiskován veškerý majetek. Část rodiny byla následně odsunuta a ta, která zůstala a do níž patřila i Edita, musela na rukávu nosit bílou pásku. Nechtěli je obsloužit v obchodě, bez ostychu na ně na ulici plivali a pamětnici musel při cestě do školy i ze školy doprovázet její dědeček, jinak by ji totiž ostatní děti zmlátily. Ale ani později se s ní život nemazlil. Po matčině smrti zažila ona i její sourozenci otcovo násilnické chování a do kádrového posudku jí kromě jejího německého původu přibylo i šíření protiokupačních tiskovin v srpnu roku 1968. I přes útrapy, které pamětnice zažila, překypuje dodnes energií a optimismem. V době natáčení (2021) žila v Brně.