Vasil Samokovliev

„Většina Bulharů věřila Rusům. A to díky propagandě. Lidé věřili, že Rusové musí zachránit náš tábor a že je nebezpečí kontrarevoluce. Jinak byly reakce jen u inteligence. Pár spisovatelů invazi odmítlo a přišli o členství ve Svazu spisovatelů. Opravdu na to reagovalo jen pár umělců. Jinak to ale Bulhaři vnímali jako správnou sovětskou politiku, aby zachránili tábor.“ Tazatel: „A vy, studenti bohemistiky, kteří jste měli blíže Československu, jaký jste měli názor?“ – „My jsme fandili Čechům. Jak se člověk stává zkušenějším, tak jsme viděli, že socialismus, který nám tak cpali, je utopie. Že se to nemůže stát. To, co chtěl Dubček – socialismus s lidskou tváří – v tom bylo více šancí.“

„Být bohemistou znamenalo být kontrarevolucionář. My jsme všichni byli pod lupou. To, že fandíme Čechům a Československu, to už bylo nebezpečné. Ale abych se vrátil k tomu roku 1968 – všichni mí průvodci byli bohemisté nebo lidé, kteří tady žili nebo studovali, a prožívali jsme krásnou kamarádskou atmosféru. Jezdili jsme na výlety, turisté se koupali nebo nakupovali, bavíme se, děláme fóry, flirtujeme, jak to mezi mladými lidmi chodí. Ale přišel 21. srpen 1968. Ráno jsem přišel za svou skupinou turistů, zdravím je dobré ráno, jak jste se vyspali, jak vám chutná… A oni brečí. Nechápal jsem, co se děje. Poslouchali tranzistory a nadávali. Tak jsem se dověděl, že Československo napadly ruské tanky. Toho dne měli odletět, ale neodletěli, museli zůstat pár dní…“