Jan Šefl

„Jsem tam nešel do toho kesonu. A teď bylo proč. Bylo nás tam sedm. A voni říkali: ‚Hele, kde jsi byl?‘ A když jsme šli nahoru, tak jsem se mezi ty kluky vetřel a dostal jsem ještě stvrzenku. Potvrzení jsem žádný neměl od nějakýho mistra, ale dostal jsem. Podruhý jsem to udělal zas a potřetí to udělali tři nebo čtyři a teď to bylo poloprázdný. A teď byla vyšetřovačka, strašná. Teď nějakej kluk vyšel tam odtamtaď a povídá: ‚Člověče, velikej průser.‘ Já to udělal taky, ten taky. Asi tři nebo čtyři jsme byli, který jsme to udělali. A ten povídá: ‚Člověče, prej budem zavřený.‘ Tam byl nějakej Hajník a ten byl zavřenej skrz to. A já když jsem tohleto viděl, tak jsem si tam sehnal Dolmetsche (tlumočníka, pozn. red.), mezi klukama, českýho kluka, kterej znal i německy, a já povídám: ‚Hele, já jsem utek z práce. Musíme říct, že mně bylo zle, že jsem musel odejít, že tam zrovna mistr nebyl...‘ Ten vyplul. Mistra, toho v tej čtvrthodině vytáhli ven. A nás tam nechali samo sebou. ‚...a já že jsem vyplul ven, že mi bylo špatně a že už jsem nenastoupil.‘ A voni se tam spolu pořád dohadovali a ten mu to vysvětloval a ten Němec pořád nechtěl, nechtěl, až potom hodil ten potvrzenej lístek a povídá: ‚Raus!‘ Na mě, na nás, jako ven! Tak já nešel sedět, ale tamten kluk, to byl Hajník, ten šel. A víš, jaký voni měli na to tresty, když jsi nešel do práce? Malá kabina, beton, samej beton, a dole to bylo děravý. A v různejch intervalech tekla voda. Von tam byl tejden. Nebo deset dní docela. Tekla voda, von už byl unavenej, tak si sedl a tekla voda. Tak zase vstal a potom spal i ve vodě. Tekla pod ním voda. Povídá: ‚Já už bych nešel, já zkusil hrozně.‘ A dávali mu jenom chleba a vodu.“

„Já jsem byl danej taky na práci zásobovače chleba s německým šoférem. A vozili jsme patnáct set až šestnáct set vek z pekárny německý. (...) Rusové tam prohazovali sníh. A my jsme jezdili s chlebem, a protože se muselo stát, tak cítili ten chleba z toho auta. A oni říkali: ‚Davaj! Davaj!‘ A já jsem otevřel vzadu ty dveře, (...) neodolal jsem a vyhodil jsem jeden chleba. (...) A oni se o něj poprali, lopatama. Tak jsem hodil ještě jeden. A bylo zle. Tam byli mladíci čtrnáct, patnáct, šestnáct let, který měli pušky, a ty to hlídali, ty ruský zajatce, a ty vystřelili. Ale do nich nestříleli. Do nich ne. A my jsme přijeli a už tam byla hláška, že se tohleto stalo. Tak jsme byli zavolaný do kanceláře front führerovi Kölnovi. A on říká: ‚Kdo vyhodil ten chleba?‘ A my jsme mlčeli. (...) Tak povídal: ‚Tak před válečnej soud!‘ Tak já jsem vystoupil a povídám: ‚Já jsem to vyhodil.‘ (...) A mě vzal za límec a o dveře mě začal mlátit. Jak to, že jsem to vyhodil našim nepřátelům? Jak to, že jsem je podporoval?“