František Severa

* 1947

  • „Když jsme přijeli do Chebu, vlak zastavil a venku stáli vojáci s bajonetama nasazenýma na flintách, ještě tenkrát neměli samopaly, a hlídali… Já jsem šel, mě pustili ven, říkali si, co by takový cvrček mohl udělat... A venku stálo osm chlapů na nástupišti. Máma říkala, že ač jsem svého tátu nikdy neviděl, když on byl furt v Čechách a my tam [v Německu], vlastně jsem šel normálně k němu. Měl knír, vousy, jako měl třeba Adolf, to tenkrát chlapi nosili. Vždycky když se hrály karty, jsem říkal, že červený spodek, to je můj táta. Nějak jsem se v něm zhlídnul. Tak jsme dorazili do Rudné, nejdřív do Nejdku, tam nás čekal můj kmotr, co byl tátovi za svědka na svatbě. Dojeli jsme nahoru do Rudné a tam co... Babička, ty lidi jsem v životě neviděl a brečel jsem, že chci domů k druhé babičce do Německa. Tak mi dali nějaký housličky malinký, pak jsem se přeci nějak uklidnil. Pomalu jsem si zvykal, s babičkou jsme potom byli největší kamarádi, mluvila skoro jenom německy, moc česky neuměla.“

  • „Pak začal celý ten tyátr. Začali se v tom lidi šťourat, že co tady má [matka] co dělat a co já teda. Že já mám jít do sirotčince a máma do vězení. Chodili po různých doktorech, ta potvrzení mám, že nejsem schopný převozu… Jenže lidi nedali pokoj. Co dnes bydlím na Rudný, tak v baráku za námi bydlel... nějaký major Prokopec se jmenoval. A ten furt, že musíme pryč, že tu nějaký Němci nemají co pohledávat, a kdesi cosi. Pak ještě jeden pán z Nových Hamrů, měl příznačné jméno Špína. Ti do toho furt šťourali, až to došlo tak daleko, že už jsme jednou byli v Chebu. Pak zas někoho napadlo, že to nejde, tak nás vrátili zase zpátky. Ale 25. března jel poslední náklaďák z Rudné, odvážel ještě jednu rodinu. Večer v půl jedenácté zastavili u našeho baráku, a ať se máma kouká spakovat, že jedeme spolu do Německa. Tátovi řekli, že když bude dělat nějakého potíže, tak ho seberou s sebou a zavřou. Babička běžela nahoru, moje sestra už spala, a říkala: ‚Elso, honem, oni musí pryč!‘ Nepočkali a odjeli. Než seběhla dolů, tak auto už odjíždělo. Pak jsme se dostali až do Bergheimu k babičce a dědovi.“

  • „V roce 1946 museli všichni Němci do odsunu, takže i máma se svojí rodinou, i když oba její bráchové byli někde na ruské frontě, ten starší už byl doma, ten mladší se vrátil až v roce 1948. Máma dorazila v srpnu do Německa, do Augsburgu, do vesnice Bergheim, kde jsme žili nakonec i my. Jenže jak říkám, byla to velká láska a ona zase načerno překročila hranici v Aši, tam se seznámila také s nějakou paní, která se vracela a říkala: Pojď, půjdeme na poštu, a jestli tě má rád, pošleme telegram a že se sejdou za týden u kostela. Kostel, to se nedá splést. Táta samozřejmě přijel, dělal na dráze. Vzal mámu a jeli spolu do Rudný a tam se máma skrývala v baráku svých rodičů, který dostali zpátky, nesebrali jim to, i když byli pryč, protože táta byl příbuzný a babička byla sestra druhé babičky, takže to dostali a bydleli tam. Moje máma se tam schovávala až do října 1947, když to potom všechno prasklo.“ – „Proč to prasklo?“ – „Prasklo to proto, že mámě praskla plodová voda.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 22.07.2023

    (audio)
    délka: 01:27:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsunutá Němka se vrátila domů. V utajení žila rok, prozradil ji až porod

František Severa v dětství
František Severa v dětství
zdroj: Archiv pamětníka

František Severa se narodil 24. října 1947 v Karlových Varech do smíšené česko-německé rodiny, která většinu času žila v krušnohorském Rudném. Jeho dědečka Adolfa Schreibnera po záboru Sudet pronásledovali nacisti jako politického odpůrce. Příbuzní z matčiny strany po druhé světové válce museli do odsunu, matka se však záhy z lásky k pamětníkovu otci vrátila. Více než rok žila v utajení v Rudném a téměř nevycházela z domu, její nelegální pobyt se prozradil, až když se pamětník narodil. Poté matku i se synem znovu nuceně vysídlili do Bergheimu u Augsburgu. Otec opakovaně a marně žádal o repatriaci matky se synem, hrálo v tom roli i to, že v roce 1948 vystoupil z KSČ. Až po třech letech mu umožnili sňatek na dálku, a pamětník s matkou se tak mohli v roce 1951 vrátit do Rudného. Tam pamětník vyrůstal a žil, od rodičů a prarodičů převzal místní německý dialekt i tradice, spojené zejména se hrou na harmoniku. V roce 2023 žil v Rudném.