Mgr. Lea Skácelová

„Nás dětí si nevšímal, my jsme jedly. Matky informoval, že my budeme bydlet v tom baráku, v tom bytě, že tam bude takový dětský domov pro nás, že vedle je ložnice a ukázal na dveře. Matky že půjdou na Hagibor a budou tam vyrábět ze slídy okénka k tankům. Jenomže ono to bylo takové… Dnes, když zpětně i to říkám, tak to bylo opravdu dost nevěrohodné, protože ta místnost, kde jsme měli ty stolečky, tam nic jiného nebylo, to byla holá místnost, jenom stolečky dva a osm židliček, tam bychom museli mít nějaké hračky a něco. On říkal, že vedle je ta ložnice. Jedna matka sáhla po těch dveřích a rozrazila je, prostě je otevřela dokořán. To bylo tak strašně rychle, že ani její děti, nevím, jestli tam měla jedno nebo dvě, nikdo ani nevykřikl, ani matky ne, my jsme nikdo honem nepochopili, co se stalo. Ona prostě otevřela dokořán dveře, tam byla holá prázdná místnost zaprášená, nic tam nebylo, ona zaječela, jediná zaječela a jak bylo otevřené okno, tak ona prolétla oknem. To bylo všechno v takovém fofru.“

„Protože vytáhl tu fotku a říká: ´Vidíš, to je moje dcera, umřela na záškrt.´ Nevím, jestli říkal před dvěma nebo třemi měsíci. Teď úplně jasně řekl, že nechce, abych umřela taky, že jsem jí podobná a že chce, abych se vrátila domů. Máma to překládala, ale já mám pocit, že jsem mu rozuměla. Ta holka fakt byla hezká, možná mi byla podobná, nevím. Ve mně bylo něco takového, takový divný pocit, prostě ne a ne a ne, něco tvrdého, ať říká, co chce, já nikam nepůjdu. To jsem ani nepřemýšlela, jenom jsem opakovala: ´Já nepůjdu, já nepůjdu, já nikam nepůjdu.´ On říká, jestli bych šla, kdyby pustil všechny. To posílilo moji obrovskou víru v Boha. Protože jsem uvnitř slyšela: ´Řekni ano.´ A já jsem fakt řekla ´ano,´ vůbec jsem o tom neuvažovala, a řekla jsem: ´Ano.´ On přivolal všechny k sobě, orval jim ty hvězdy, rozdal peněz hromadu, s matkami se domlouval, matky jim říkaly, kam mají jít a pak pověřil ty dva ze židovské obce, ať sundají hvězdy a nacpou si je do kapsy, jdou každý po jednom chodníku a ať nás dovedou zpátky na to nádraží a počkají, až nastoupíme a hotovo.“