Jaroslava Suchá

„Potom během války nám dal tatínek různé instrukce, všichni obyvatelé domu jsme chodili dolů do sklepa, tam si každý dal nějaké teplé oblečení a nějakou krabici s čokoládou a podobně, kdyby se něco stalo. A když začaly nálety ‚hloubkařů‘, náš bláznivý tatínek seděl s dalekohledem za komínem a běhal dolů nás informovat, co se kde děje.“

„Když přišli Němci, měl pan řídící Knot ve škole takovou naučenou řeč, jak to teď bude vypadat krásně, a tak dále. Načež jsem já, malá holčička, dala packu nahoru, on se zeptal: ‚Co bys nám, Jaruško, chtěla říct?‘ A já řekla: ‚Pane řídící, to, co vy tu povídáte, to není žádná pravda. Náš tatínek říkal, že s naší zemí je konec.‘ Pan řídící doučil do konce hodiny a pak běžel k nám domů, všechno to tatínkovi vypověděl. Řekl mu: ‚To víte, děti co nevědí, to nepovědí. Teď už nosí svačiny zabalené v německých novinách.‘ Tatínek mě pak posadil do křesla, dal si židli proti mně a teď to začalo: ‚Kdyby ti trhali vlasy, píchali ti něco pod nehty, odteď o tom, co se děje doma, nesmíš říct ani slovo!‘“