Miroslav Toms

„Když jsem vyšel na Václavák, všude stály tanky a na nich seděli ty blbečkové, viděl jsem tam ten park naproti nádraží, kam jsem kdysi chodíval randit, bylo tam takové jezírko s rybičkami... všude byly tanky, všechno bylo rozryté a zničené. Viděl jsem rozstřílené Muzeum, poďobané jako od neštovic, možná to je vidět ještě teď. Šel jsem dolů do práce a na pravé straně byl mléčný bar, rohák, ráno jsem tam chodil z domova na snídani a pak jsem došel dolů na Můstek do firmy. Jak tam seděli vojáci na tancích, tak lidé, co chodili okolo, se s nimi bavili a třeba jim po rusky něco říkali: ‚Víte, vy troubové, kde vůbec jste?!‘ A on říkal: ‚Germánia.‘ – ‚Né, my nejsme Germánia!‘ Ten jeden z těch kluků se naštval, sundal samopal a vystřelil dávku. Já jsem se s nimi nebavil, ale šel jsem okolo, slyším samopal a celá výkladní skříň mléčného baru se vysypala. Na to jsem si řekl: ‚Já se tady přece nenechám zastřelit od nějakého stepního primitiva, to není pro mě.‘ Tím jsem se definitivně rozhodl, že musím zmizet.“

„Říkal jsem si: ‚Asi mě zavřou, ale mně už je to jedno‘, když oni argumentovali: ‚Vždyť jsme vám řekli, že se můžete scházet jenom ve vaší kanceláři, a ne někde v kavárně,‘ říkal jsem jim: ‚A co jsem měl dělat? Když mně pan Kollmann řekl: Pojďte, tady si sedneme na kafe a projednáme to za pár minut, já zítra ráno letím do Londýna. Tak jsem mu měl říct: Ne, já tam s vámi nesmím, mě hlídají policajti a musí u toho být člověk z KSČ...?‘ Tak mi říkali: ‚No jen to ne, to jim nemůžete říct!‘ Já na to: ‚Takže pamatujte si, tohle, co mi říkáte, to na mě neplatí, a když se vám to nelíbí, tak já od té firmy odejdu.‘ Oni říkali: ‚No to ne, to ne.‘ Protože už začal Dubček, to bylo někdy v březnu [1968], říkal jsem si: ‚Pozor, to není jen výměna dvou papalášů, to je něco jiného‘, tak oni pak dostali strach a už se vůbec neozývali.“ – „A při těch předchozích schůzkách chtěli co?“ – „Jednou přišel s tím nápadem na ty vizitky. Já jsem jim říkal: ‚Já vám je klidně dám, mně tam ležej na stole.‘ Tak jsem příště přinesl vizitky těch lidí, to není nic tajného. Pak říkali: ‚Ale víte, my potřebujeme, abyste si všeho všímal. Třeba když uvidíte cizí auto, tak to číslo.‘ Říkal jsem: ‚Dobře, dobře.‘ Příště, když se mě ptal, jestli jsem si něčeho všimnul, tak ano, skutečně jsem si všimnul, tam u Národního divadla je takový podjezd, kam normálně nikdo nesměl, jenom ty ‚cédéčka‘ pro konzuly, tak tam stálo auto. Krásnej americkej bourák. Tak jsem věděl: ‚Ták, a to jim řeknu.‘ Napsal jsem si to číslo CD, a když se ptali, tak jim říkám: ‚Představte si, že jsem si všiml. Tady tohle americké auto i s praporkama.‘ – ‚A kde stálo?‘ – ‚V podjezdu Národního divadla.‘ – ‚No jo, ale víte, to jsou diplomatické vozy, ty tady můžou stát.‘ – ‚No a jak já to mám vědět?‘ To jsem dělal Švejka.“

„Celou válku často hlásili poplach. Ve škole jsme vždycky museli do sklepa, tam jsme hráli ‚maso‘ a všechno možné a blbli jsme tam, a pak, když se odhoukal konec, tak jsme šli do třídy. Nám to kolikrát vyhovovalo, protože se třeba zkoušelo, a najednou přišel poplach, tak hurá do sklepa, takže už jsme si z poplachů nic nedělali. A najednou, to bylo poprvé, 14. února začaly padat bomby. Dodneška nevím, proč se to stalo takhle, jestli ti Američané odhazovali zbylé bomby, když se vraceli z Drážďan, tak to hodili na Prahu... Věděl jsem od dědy z Plzně, kde bylo hodně bombardování, že‚ když to jenom bouchá, tak je to ještě dobrý, ale když to začne hvízdat, tak to znamená, že ti ta bomba padá na hlavu. Byl jsem v kuchyni s mojí máti, díváme se z okna a slyšíme tohle hvízdání. Tak jsme věděli, že to padá na nás. Jenom jsme se přikrčili, přitom jsme blbě zůstali u toho okna, takže kdyby to bylo vybuchlo, všechny ty střepy z okna bychom dostali do těla, ale ono to nevybuchlo.“