František Valošek

„Vítkovice měly úžasný mančaft, chodili jsme tam já a další kluci na Vítkovice pěšky, šli jsme z Frydku do Vratimova pěšky přes mosta na Komarka, tam jela stara bedna a zastavovala ve Vítkovicích. Vítkovice měly narvané hřiště obecenstvem, nás děcka hnali, hned za plotem byl kanál, nás děcka hnali do kanálu, my byli v kanálu, viděl jsem akorát kopačky. To hráli tehdy Bouzek, Sčolka, Bican, což byli hráči Slezské Ostravy, Vejvoda hrál, Vasil Buchta, Alex Markusek, ti dva byli zahraniční vojáci, kteří přišli s generálem Svobodou. Markusek byl tankista, který osvobozoval Ostravu a zůstal tady, Alex. Jak jsem skončil kariéru v Baníku a šel jsem do NH, on byl Markusek ředitelem stadionu enháčka, jak měli jsme rozdělení práce, vždycky ráno ve čtvrt na sedm, vím, že běžely sovětské filmy Osvobození a další prosovětsky populizované. Sešel dolů a začal – nemůžu mluvit sprostě – a začal: ‚Dívali jste se na ten film? Větší volovinu jsem neviděl.‘ S Alexem jsem si tykal, protože jsem hrál s ním ještě jako bažant. Alex říká: ‚Jak na to přišli, že jela za tanky polní kuchyň? My jsme čtrnáct dní neviděli polní kuchyň. Byli jsme zavření v tanku, do kýblu jsme chcali, všechnu potřebu dělali.‘ ‚A co jste jedli?‘ ‚Přijeli jsme, zjistili jsme, že je tam čerstvě zastřelený kůň, uřízli jsme kus masa a jedli ho syrové. Čestné slovo.‘ Zdůrazňoval, že v tanku bylo vedro, potili se, smrad, vyměšovali, kadili. Někdy nebylo možné vylézt z tanku čtyři pět dní. To byla slast tam bejt.“

„Dva dny před finále Vytlačil pískl, jak začalo pršet a – Ukažte mi obutí! Já přišel s bardejovkami a lisovkami. Jak ten mně nadal, ty vole. Říkám mu – Trenére, já měl jsem strach, že adidasky nedostanu, tak jsem si vzal sedmičky. Pojď, jdeme! Kousek od nás byly dvě omnia budky, měli je Adolf Dassler a Rudi Dassler, to byly Puma a Adidas. Přišli jsme do místnosti, já v teplákách, Vytlačil uměl perfektně německy, byl vídeňský Čech. Jak byli v Chile, měli smlouvu s Adidasem. Já německy neumím, on mu asi začal vykládat, jaký jsem blbec, že nemám kopačky. Co se stalo? Podobné křeslo, jak v něm teď sedím, usadil mě Adolf Dassler do křesla, měl takovou trojnožku jak u Bati, kde obsluhující klečeli a zkoušeli boty. Byl to Adi Dassler, šel a přišel se třemi krabicemi, kleknul si, shodil jsem tenisku, měl jsem lehké ponožky. On mi rozšněroval a nazul mi kopačku, zavázal ji, druhou jsem musel sám. Říkal jsem – Ist gut, prima. Pár slov, co znám německy. On říkal – Nein, muss gehen! A musel jsem se projít po tom kobercu. Vytlačil na mě na závěr křičel – Zmizni, ať už tě nevidím, ty ostudo. Byl jsem rád, že jsem zdrhnul z té místnosti, a za dva dny jsem nastoupil v těch kopačkách.“

„Zdena Hrabec přišel domů po třech čtyřech dnech a řekl rodičům – Jindra padl. Oni byli oba dva, Jindra a Mira Hrabec, hráči FK Ostravice. Dojížděl u Ostravy hrát Mirek Juřica, přijel, bylo to v sobotu, přespával u Hrabců. Hrál utkání na Moravii, večer vlak na Ostravu nejel v nedělu, byla ta doprava nějak tak. Byli na hřišťu v restauraci, to se tak tradovalo, měli trochu popít, vybrali nějaké skladiště zbraní a šli bojovat. Jindra Hrabec padnul a Zdena říká mojí matce, že neví, co je s Mirkem Juřiců. S paní Mohylovou je šli hledat, za první v té době jak padlo i hodně Rusů, i českých lidí padlo, je zkrátka šli hledat. Jindru našli v márnici ve Frýdku v nemocnici, Juřicu nemohli najít, až ho našli ležet těsně pod mostem. Byla tam autodoprava, ležel tam jen v trenýrkách, tak to matka vykladala, někdo mu asi ukradl oblek. Pak ho převezli a za týden byl pohřeb českých padlých lidí, provázeli z frýdeckeho náměstí, šli rodinní příslušníci na frýdecký hřbitov, který je směrem na Dlouhou. Je to dlouhá vzdálenost, asi pět kiláků. Fotbalisté šli za rakví Miry Juřici a Jindry Hrabce. Fotbalisti se střídali a nesli rakve na ramenou. Někdo padnul tak, že se octnul, kde neměl, a dostal dávku. Jindra prý dostal, mezi náma kluky se tradovalo, že existují kulky dum-dum. Dělalo to strašnou paseku, vybuchovala kulka vevnitřku. Jindra to dostal někde do krku, polovina tváře byla úplně zdemolovaná, matka vykládala.“

„Ten Viktor Staněk si šel přivydělat, šel navíc na noční směnu. Na našem závodě, na jedničce, dělal kontrolu se zámečníky, těch vodítek a toho. Oni popojížděli, ta klec, to bylo plno signálů, postupně, to nejelo šest metrů za vteřino, to je jen cink, cink, cink, popotáhnout, aby změřili a zkontrolovali vodítka. Měli první, druhé, třetí patro, a na druhém patře měli pauzu, tak dělali úklid kolem šachty. Oni sjížděli na třetí patro. Viktor Staněk byl na střeše, měli plný vůz, jeden z těch náražečů nahodil šedesátku nebo osmdesátku stojku na plný vůz. Ale ten vůz byl těsně u jámy, která měla zábradlí, jako zastřešená. Ale jak to bylo plné, ten kulán odpéroval, přeskočil branku a letěl osmdesát metrů šachtou. Stál tam na třetím patře Viktor, tak jak to šmajzlo před třemi lety tomu zámečníkovi, tak stříška klece stála zároveň s kolejištěm. Viktor Staněk vystupoval, jak byl předkloněný, spadl mu kulán na hlavu. Viktor spadl obličejem na koleje a byl mrtvý. Tak náš měřič, který měl tolik smrťáků odměřených, takovým způsobem zahynul. Přijdu na šachtu ráno v šest klasicky, vidím kytičku, říkám – Co se stalo? Viktor je mrtvý. Myslel jsem, že omdlím, bo hodně jsem s ním prožil, při měření venku, po těch cestách venku, v zimě, ve vedrech. On mluvil i na pohřbách jiným horníkům, kteří zahynuli během toho údobí, utěšoval rodinu. Vynikající chlap.“

„Byl to ten chorál celého publika, ale jak byly hodiny na Baníku, po levé straně ve vinklu se scházela skupina Slováků, huťaři Slováci, oni měli jednu sirénu, která zněla strašně, chlapík si sednul do první řady, ne, tam to bylo na stání vlastně, ale on roztáčel tu kliku, to mělo příšerný zvuk. Povzbuzovali nás oni s tým ostravským davem, jak jsme hráli s českýma klubama. Ale jak jsme hráli, to byly v té době Prešov, Nitra, Trnava, tak to povzbuzovali svoje. Někdy jak byl začátek, ono se zdá, ono přišlo dvacet tisíc, ale těch tři sta chlapů ze Slovenska, ještě ani nezačal zápas a – Pome Žilina, pome Žilina! Už to jelo.“

„O další dva roky, když jsem hlavně jezdil na Děčínu, tak velké množství Němek se živilo, by se dalo říci, prostitucí. Byly to holky, 17, 18, 20, 22 roků, kdy třeba přišly o rodiče bombardováním. Nevím, jakým stylem to bylo, ale můžu říct, v Magdeburgu byla vytažená loď, jeden ten člun, ze které byla udělaná restaurace. U Féry se říkalo té restauraci, chodilo tam velké množství holek, živily se tím způsobem hlavně proti proudu. Všechno dělalo se tajně, kormidelník o tom nesměl vědět, kde byla posádka tři lidi. Když jsme s Frantou, s kolegou, jezdili u kormidelníka Ličeníka a on jezdil s manželkou, tak ona by byla strašně zlá, kdybychom holky měli. Druhá věc byla strach z wasserschutzpolizei, z říční policie. Dělali kontrolu u člunů, a jak vyhmátli holky, tak do člunu, zavezli je na břeh. Holky měly styl – v Magdeburgu nasedly, jely pět šest dnů do Drážďan, tak štreka trvala, 350 kilometrů do Drážďan. V Drážďanech vysedla a zas, kdo jel ze seshora, načapala mladé kluky a nasedla. Bylo nás pětačtyřicet vyučených kluků a byli jsme rozmístěni.“

„Taká zmínka, to projetí ne celého světa, ale velké části světa, od Tokia přes jezero Titicaca, Bolívie, La Paz, tyhlencty státy. Nehráli jsme jen fotbal, viděli jsme hodně památek, Káhirské muzeum, Cheopsovu pyramidu, kdy ještě na Cheopsovu pyramidu dalo se tehdá dojít až na vrchol, po chodníku, někdo z hráčů šel, já zůstal dole. Teheránské muzeum, velké množství, Fudži, posvátnou horu japonskou, jezera Titicaca. Nad La Pazem přistát letadlem v 4080 metrech, jak otevřeli dveře, tak dole byly nachystané čtyři na kolečkách a plno kyslíkových masek. Najednou jak vstoupil člověk na schůdky, začala se motat hlava. A to jsme byli mladí lidé, sportovci, co takoví starší lidé, je pokládali rovnou na lůžka a maska kyslíková šla hned na obličej. V La Pazu se hrál fotbal pěšky, nedalo se běhat. Jak říkám, tyhle památné věci. Zažili návštěvy na velvyslanectvích, úžasně se k nám chovali, Káhira zrovna v Teheránu, inženýr Karmelita, chlapík z Kunčiček, neúřadoval, jezdil s nám i na trénink.“

„Večer volno, na té palubě bylo strašné vedro, byla železná, my jsme, tam se nedalo chodit v teniskách nebo v kožených botách, tam se dalo chodit jen v dřevákách. Všeci lodníci a celá labská branže existovala na lodích v dřevákách, krásné lipové dřeváky, vyráběli je v NDR. Uměli jsme se v tom pohybovat. Přišla zima, jezdili jsme v zimě, ráno vstanem a paluba byla jak na vítkovickém stadionu, posetá ledem, to se nedalo ani projít, zkrátka, tak to bylo, to byla ta šífařská, jak říkám, necelé čtyři roky to byly.“

„V našem baráku byla jedna rodina, to byli Hrabcovi. Měli dva syny asi ve věku možná 23, 24 roků. Pan Hrabec starý dělal na SK Ostravica, na hřišťu dělal správce, to byla dřevěná tribuna, dva balóny měl doma na skříni. Ve válku to všecko bylo těžké, bylo to nedostižné zboží, a paní Hrabcová prala dole prádlo v potoku. A byl tam kotel, zkratka vyvařovala. Tím, jak já měl jsem tři čtyři roky, tak mama moja: ‚Paní Hrabcová…‘ ‚Já ho vezmu, Františka.‘ A šel jsem dolů na hřiště, půjčil mně tam pan Hrabec balón, ťukal jsem tam do zdi. Pobýval jsem tam s nimi, pak šli domů a já s nima. Už odmala jsem prožíval součást na tom hřišťu. Odpoledne, jak přicházeli její dva synové, na chodbě si se mnou ťukali takové ty věci. To bylo.“

„No, já to možná beru za doping, protože před zápasem primář Novotný rozdával C a B vitamin, zkrátka, jak jsme seděli na společné lavici za sebou, skříňka taká malinká, chodil a měl jednu tabletku C vitaminu a druhou B vitaminu. Měl dvě ampulky odšroubované, měl ale ještě jednu. Nastav dlaň! Byla to malá tabletka, ulomil z toho půlku – Sněz, spolkni, zapij sodovkou! Pane primáři, a co je to, to malé? Nestarej se, polkni a zapij! A já už jsem to říkal, celou noc jsem hrál fotbal, brali jsme tehdá, byl to ten fenmetrazin. Byla po něm poptávka obézních ženských, chtěly jít s váhou dolů a – Sežeň, Franto, fenmetrazin! Kdo to polkl, měl nechutenství a váha šla dolů. My to brali, nedával to každému v kabině, měl je vytipované, dával to pěti chlapům, kteří potřebovali vzpruhu, mně taky. Doopravdy celou noc jsem se převaloval, furt zkrátka takové ty o tom fotbale, co bylo lepší udělat, a ne a ne usnout. To bylo jediné, co jsem předpokládal, že by se dalo nazvat, že to byl doping. Ten lék byl nedostižný, jen na recept a znám, že ženy měly po něm sháňku.“