Reinfried Vogler

* 1931

  • „A když válka skončila, chtěli jsme se samozřejmě vrátit. A tak jsme nasedli do vlaku, jakmile to bylo možné, a jeli zpátky. Měli jsme lístky až do Mikulova, myslím. A v Linci byla hranice okupačních zón mezi Američany a Rusy. A Rusové nás už potom nechtěli pustit přes hranice. Všechny vysídlence, kteří se chtěli vrátit, prostě nepustili do své zóny. Takže jsme uvízli v Linci a skončili tam v táboře, v zámeckých kasárnách tam nahoře. Tam jsme zůstali trčet přes čtyři roky.“

  • „Byli jsme v Jungvolku, jak se tomu říkalo. Vlastně to nebylo vnímáno jako povinnost, ale bylo to tak, všichni v tom byli. Hodně jsem se těmi věcmi zabýval. Když se ohlédnu zpět, alespoň z mého pohledu, myslím, že vývoj v Rakousku (a náš region považuji za součást Rakouska) byl velmi odlišný od toho ve staré Říši, jak jsme jí říkali. Za prvé, Němci vždycky všechno dělají na sto padesát procent, když to dělají. Kdežto v Rakousku, alespoň tak to bylo u nás a jak jsem to osobně zažil, to bylo pokračování hnutí Wandervogelů a turnerské mládeže. Takže to byl spíš takový skautský příběh. A to nás fascinovalo, protože jsme hodně sportovali, hráli hry v přírodě a učili se spoustu historie. Samozřejmě v tom byly i postranní úmysly, ale to si člověk jako kluk neuvědomoval. Říkám, že bych nikdy nedělal tolik sportu jako tenkrát, a myslím, že mi to pomáhá dodnes. Byla to doba, kterou opravdu nevnímám jako negativní vliv. A samozřejmě, dnes lze některé věci vnímat jako negativní, určitě to nebylo všechno pozitivní, ani všechno negativní. Jsem pevně přesvědčen, protože jsem hodně bádal, že vývoj tady v Rakousku byl úplně jiný. Samozřejmě se k tomu přidalo, že v době anexe Rakouska a Sudet už byli nacisté v Říši šest let u moci, takže některé věci už byly pevnější a možná i zakořeněnější. Tady šlo v podstatě, opět to znám z vyprávění kolegů, kteří jsou o několik let starší než já a kteří byli ještě v mládí před rokem 1938, tady šlo víceméně o pokračování mládežnických organizací s trochu jinými znaky.“ „Takže jste nic takového jako ideologickou indoktrinaci nezažil, nebo jste si toho nebyl vědom?“ „No, nebyli jsme si toho vědomi. Ale když se podívám zpátky, tak to indoktrinace byla, protože Hitlerův životopis musel znát každý prakticky nazpaměť. A wehrmacht byl prostě stálá instituce, která byla integrovaná do společnosti, se kterou jste se zblízka konfrontovali. A existuje mnoho příkladů, kdy to bylo velmi silně podprahově praktikováno. Ale lidé si to tehdy neuvědomovali, protože za tím jakoby nebyl žádný nátlak. Oni velmi dobře chápali, jak prostě lidi vnitřně pohnout k tomu, aby se angažovali.“

  • “Byli jsme už zvyklí, že ta letadla nad Břeclaví pořád létala. Většinou to bylo směrem na Slezsko, a tak už jsme nebyli tak obezřetní, když někdy přelétávala nad městem. Potom v listopadu ale přišel ten nálet. Trval sice jen několik minut, ale způsobil vážné škody a patří dodnes k mým největším zážitkům z dětství. Na to se nedá prostě zapomenout. Sedíte ve sklepě, který byl sice provizorně zpevněný, ale stěny i strop se třesou, padá z nich omítka a člověk slyší jak se to přibližuje, a tak se prostě bojí, že už je to tady, teď to spadne i na něj. Ale díky Bohu to skončilo dřív. Pak jsme vylezli ven a viděli jsme, co ten nálet způsobil.” “Co způsobil?” “Některé části města byly v troskách, například kostel, co stál uprostřed náměstí, byl úplně zničený, taky hodně domů okolo, některé vily ve čtvrti Dubič byly zničeny. Hlavně byly zasaženy domy, ale průmyslové objekty zůstaly neponičené a vlakové nádraží také. Samozřejmě během náletu zemřelo hodně lidí, ale kolik přesně, to si už nevzpomínám. Břeclav měla velká kasárna a ani ty nebyly kupodivu zasaženy. Pro nás to bombardování bylo rozhodující moment pro odchod do Litobratřic. V Břeclavi jsme sice byli ještě několik dní, ale pořád ještě vybuchovaly časované bomby, nikdo prostě nevěděl, kde to zase bouchne. Zajímavé je, že břeclavská kasárna to také nezasáhlo.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 09.09.2020

    (audio)
    délka: 01:45:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Učili jsme se Hitlerův životopis nazpaměť

Reinfried Vogler, Brno, 2020
Reinfried Vogler, Brno, 2020
zdroj: Post Bellum

Reinfried Vogler se narodil 2. července 1931 v Litobratřicích (něm. Leipertitz) na Jižní Moravě do německé rodiny učitele Willibalda Voglera. Matka Maria byla dcerou starosty Litobratčic. V létě 1938 se Voglerovi přestěhovali za příbuznými do Vídně a vrátili se až po obsazení Sudet hitlerovským Německem. Za války byl Reinfried Vogler členem Jungvolku, předstupně Hitlerjugend. Jeho otec dobrovolně narukoval do wehrmachtu, i když kvůli vyššímu věku nemusel. Byl nasazen ve Francii a na východní frontě. U Berlína ho zajali vojáci Rudé armády. Rodina Voglerova žila v Břeclavi až do bombardování města v listopadu roku 1944, kdy odešli k prarodičům do Litobratřic. Když se blížila fronta, nechala se matka s dětmi evakuovat dál do Rakouska, kde je zastihl konec války. Návrat domů už jim neumožnili, museli zůstat skoro čtyři roky v uprchlickém táboře. V roce 1948 se k rodině s podlomeným zdravím vrátil otec a společně odešli do německého Heilbronnu. Reinfried vystudoval práva ve Würzburgu. V roce 1961 se oženil, má jednu dceru, je aktivní v sudetoněmeckých spolcích a v osmdesátých letech působil v předsednictvu kontroverzního Witikobundu, odkud ale po neshodách s radikály vystoupil. V posledních letech se ovšem Reinfried Vogler pravidelně účastnil brněnské Pouti smíření, u této příležitosti také v roce 2020 poskytl rozhovor Paměti národa.