„Když přicházela první vlna těch obrovských dešťů, my jsme zrovna byli u památníku Hrabyně, to si pamatuju jako dneska, kde byla vzpomínková slavnost na generála Heliodora Píku. Vraceli jsme se s manželkou přes Ostravu a z malých potůčků se stávaly velké řeky. Já jsem vystoupil z našeho soukromého auta v Olomouci. Manželka pokračovala do Brna, já jsem šel rovnou na štáb a už jsem začal přijímat první hlášení, jak to vypadá. Situace byla velmi složitá v tom, že na všechna pohoří – Jeseníky, Beskydy, Oderské vrchy a další, se lilo neuvěřitelné množství vody, stékala po všech svazích a řeky to nebraly. Postupovalo to od Jesenicka přes Ostravu a střední Moravu až v podstatě k hranicím se Slovenskem. A začala i přeshraniční spolupráce, protože Odra teče do Polska, Morava teče na Slovensko a dále, Dyje teče na Slovensko a dále. Museli jsme řešit celou řadu otázek, které souvisejí s pomocí. A ještě jedno specifikum v té době bylo: legislativa neznala žádné pojmy jako integrovaný záchranný systém. Odpovědnost byla na Armádě České republiky a jednotlivých složkách hasičského záchranného sboru, policie a dalších. Podle mého názoru bylo velmi moudré rozhodnutí prezidenta Václava Havla a ministra obrany Miroslava Výborného, že kompetence k řízení ústředního krizového štábu přešla na velitele armádního sboru. Znal jsem to teritorium, věděl jsem, na které starosty, na které primátory, na které přednosty – tehdy byly ještě funkční okresní úřady – se obrátit. A přednostové, primátoři a starostové věděli, kam mají volat a žádat o pomoc. Začalo to Jesenickem, šlo to přes Ostravu až na Moravu. A my jsme na štábu sbírali veškeré požadavky od představitelů státní správy a samosprávy. Byly mi podřízeny veškeré jednotky, to znamená, měl jsem na štábu i představitele vzdušných sil, logistiky, byl tam jeden náměstek ministra vnitra, byli tam představitelé ministerstva životního prostředí, ale ten rozhodující hlas měl štáb Druhého armádního sboru, velitel Druhého armádního sboru.“
„My jsme měli ambasádu, která nebyla v té chráněné zelené zóně, jak se tomu říkalo. My jsme byli – a ambasáda je tam dodnes – ve čtvrti Al-Mansúr, to je jihozápadní část [Bagdádu] vedle rozestavěné Husajnovy mešity. My jsme měli několik poslání: za prvé obnovit ekonomické vztahy, protože Československo bylo v Iráku velmi dobře zapsáno. Pomoc při obnově rafinérií. Byli tam naši specialisté, firmy. Jenom odbočím: vzpomínám si, že když jsem za nimi přijel na rafinérii, tak mi říkali: ,Pane velvyslanče, my jsme tady jako ve vězení. Nemůžeme nikam jet, nemůžeme se nikam dostat. Na letiště nás vezou v obrněném autobusu.’ Já říkám: ,Chlapi, představte si, že já tady takhle žiju už třetím rokem.’ Situace nebyla jednoduchá a ambasáda měla dva bezpečnostní okruhy. Ten první byl zabezpečován vynikajícími týmy Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky. Na ně nedám dopustit, to jsou profíci každým coulem. A vnější okruh zabezpečovaly irácké bezpečnostní složky. V roce 2006 jsme otevřeli pobočku našeho zastupitelského úřadu v iráckém Kurdistánu, v Erbilu. O rok později jsme otevřeli obchodně ekonomický úsek ambasády na jihu Iráku v Basře. Podařilo se nám postavit s přispěním dotací české vlády dětskou nemocnici první pomoci v Bagdádu pro děti postižené válkou. U toho vzniklo rehabilitační centrum. Vyškolili jsme lékaře a sestry. Na severu se podařilo opravit minaret Choli ze čtrnáctého století. Postavily se dvě přehrady na zadržování vody z hor. Takže udělali jsme obrovský kus práce. A jak říkal pan náměstek Bašta, když přiletěl do Erbilu tehdy otevírat tu naši pobočku, tak říkal: 'Víte, my tady nejsme kvůli ropě. My jsme tady kvůli lidem.'“
„Veškeré nákupy pro nás zajišťovaly takzvané místní síly, to byli Iráčané, kteří pracovali na ambasádě. Když jsme jezdili na různá jednání, tak se jezdilo v konvoji, vepředu obrněné vozidlo, vzadu obrněné vozidlo. Policisté z URNA vždycky projeli trasy, nacházeli únikové cesty. Prostě 17 hodin denně sedm dnů v týdnu se pracovalo. Z ambasády jsme se nedostali. Kromě severu, ten irán region iráckého Kurdistánu byl relativně bezpečný a tam se dalo jít i večer do klubu, na mše, protože tam byla silná křesťanská komunita. Zařizoval jsem třeba pro křesťanskou komunitu, pro pana biskupa, Jeho Excelenci a asi 20 křesťanů návštěvu Prahy, Říma a dalších měst. To už jsme byli v Schengenu, takže dostali schengenská víza. Tam to bylo relativně veselejší.“
Voják a diplomat Petr Voznica se narodil 7. listopadu 1954 v Karviné, vyrůstal v nedaleké Orlové. Pochází z dělnického prostředí, otec pracoval jako strojní zámečník a pro své aktivity v roce 1968 byl vyškrtnut z Komunistické strany Československa (KSČ). Od dětství se zajímal o chemii, po základní škole se proto rozhodl pro studium Střední průmyslové školy (SPŠ) chemické v Ostravě. Ve studiu pokračoval na Vysoké škole pozemního vojska se zaměřením na toxikologii a jadernou chemii. V roce 1975 vstoupil do KSČ. Po promoci roku 1977 prošel různými funkcemi v armádě, také vyučoval svůj obor na vojenských vysokých školách. Od roku 1994 působil ve funkci zástupce velitele 2. armádního sboru Armády České republiky. V roce 1996 obdržel stipendium na britské Royal College of Defense Studies, kde studoval strategii a mezinárodní vztahy. Při povodních na Moravě v roce 1997 koordinoval činnost 2. armádního sboru, hasičů, policie, Červeného kříže a dalších záchranných složek. Prezident Václav Havel ho za to ocenil medailí Za zásluhy prvního stupně. V letech 2001–2005 působil jako český velvyslanec v Litvě, následující čtyři roky byl českým velvyslancem v Iráku. Jeho diplomatickou kariéru zakončilo pětileté působení ve funkci velvyslance ve Slovinsku.
