Zdeněk Závěšický

„Když se mi stav zaměstnanců zvýšil natolik, že jsem měl i pro zahraniční montáže naše zaměstnance, tak jsem žádal své zaměstnavatele, aby mi dali vyšší skupinu platovou, což mně zase bránilo nějakými předpisy, a tak ve svém vlastním zájmu jsem byl nucen dostudovat, abych měl maturitu z průmyslovky. Tak jsem se normálně zapojil na školu, která současně v té době běžela, a dostudoval jsem. Ale předtím, než jsem se odhodlal, že na tu průmyslovku půjdu, než jsem tam nastoupil, tak jsem chodil do VUMLu, nevím, kdo mě tam doporučil, byl jsem členem strany a byl jsem vedoucím už nějakého kolektivu, a zkrátka nějaké takové předpisy stranické nabádaly k tomu, aby ti vedoucí pracovníci měli vyšší politické vzdělání, a tak jsem dělal ten VUML. Sám jsem se tam nepřihlásil, ale byl jsem tam. Mně to ale nevadilo, protože po jakémkoliv vzdělání jsem vždycky toužil. Vystudoval jsem ten VUML a po ukončeném studiu mě ten ředitel VUMLu jmenoval lektorem pro politickou ekonomii. Tu funkci lektora politické ekonomie jsem dělal dva roky, do té doby, než jsem nastoupil do průmyslové školy. A ústně jsem se tehdy domluvil s tehdejším ředitelem VUMLu, s doktorem nebo jak má ten titul, jenom ústně, že mě uvolní na tu dobu dvou let, a to byly léta 1967-1969. To znamená, že ten rok 68 mě chytil akorát v polovině toho studia. Situace se po 68. roce změnila natolik, že všichni, kteří se nějakým způsobem provinili nebo, bych tak řekl, nebyli zrovna nadšeni okupací sovětských vojsk, tak byli na černé listině a ti byli jako postiženi potom. Zpravidla hospodářští pracovníci byli odvolaní z funkcí, na dělníky bylo takové mírnější hodnocení, ti, když se nějak provinili, tak jim bylo odpuštěno, ale technikům a vyšším hospodářským pracovníkům tedy rozhodně ne, ti byli z těch funkcí zpravidla odvoláni. A právě v té době jsem začal mít ty potíže, protože nakonec prověrky, když byly v 71. roce, tak z pětičlenné komise prověřovací tři byli proti a dva pro. Tak jsem byl zbaven členství v KSČ.“

„My jsme zažili jedno, že v té budově, ve které jsme byli, bylo zjištěno, nebo jsem zjistil s otcem té holky, že do stavení padlo 35 dělostřeleckých granátů. Sice jeden byl důvod, že tam ta palba byla soustředěna na ten barák proto, že v průčelí toho baráku proti frontě stál německý tank tehdejší, Königstiger. Tak ta palba na ten barák trvala čtyři dny velmi ostře, to bylo štěstí, že nepoužili zápalné střely, že jsme nevyhořeli, protože v té vesnici hodně baráků vyhořelo. A právě že ta palba tam byla už soustředěna, když to Němci zjistili, že jsou na mušce, tak s tím tankem odjeli. A měli jsme pak v tom sklepě takový relativní klid, ale tvrdé boje neustále pokračovaly. Až ten poslední den jsme slyšeli zvýšenou dělostřeleckou palbu, ale z opačné strany, z ruské. A proč? To jsme se potom dozvěděli, to jsme ještě neznali, co to kaťuše jsou, ale pak až po osvobození jsme se dozvěděli, že to byly kaťuše.“

„Až najednou toho 25. nebo 24. února, ale to myslím bylo už toho 24. února, byla vyhlášená pohotovost, všichni jsme museli nastoupit do služby, soustředili jsme se na stanici v Opavě, protože tam bylo poměrně dost těch příslušníků. Po krátkém projevu tam velitele jsme byli rozděleni do dvou skupin a okamžitě byli zproštěni služby všichni příslušníci SNB, kteří byli v národně socialistické straně. Já jsem byl nečlen, mě se to netýkalo, a teď probíhal ten Únor. Právě když byl vyhlášený ten Únor, toho dvacátého pátého, tak byly zesílené stráže u státních budov, rozhlasu a významných budov (banky atd.). Tak samozřejmě jsem byl na řadě, byl jsem nasazený u Svinova na vysílačku, kde jsme střežili, bylo nás tam několik, to jsme byli čistě jenom Opaváci na té vysílačce. Tak jsme střežili vysílačku asi těch pět dní, pak jsme byli vystřídaní, to nevím, ke komu ty složky... Vůbec co to bylo za složky, ke komu oni patřili. Možná, že to byli Ostraváci, možná, že tam musela Ostrava dodat na to svoje lidi. Z vysílačky jsem byl převelen na ochranu závodu Roury ve Svinově, kde byla ta firma, tam jsem zase byl asi 14 dní a zase po ukončení toho, když tam pak byla nasazená Lidová milice na Ostravu, tak jsem byl uvolněný a byl jsem poslán zpět do Opavy na strážnici, a aniž bych se tam nějak zvlášť zorientoval, byl jsem poslán asi za dva tři dni do Dolního Benešova na ochranu letiště. V té době mezitím, než jsem do toho Benešova odjel, mi byla nabídnuta velitelem přihláška do KSČ, tak jsem tu přihlášku podepsal, a tím jsem byl evidován jako kandidát KSČ.“

„Tím se nakonec dostalo jedno, že v Ostravě-Kunčicích z bývalého lágru německého byl utvořen takový tábor pro naše drobné živnostníky a pro lidi, kteří neměli nějakého většího významu, delikty byly třeba takové, že třeba zatajili - krejčí třeba zatajil nějaký materiál apod. a nebo třeba to byli takoví drobní živnostníci, kteří se vyjádřili, jak se říká, ne moc valně k nastupujícímu režimu. Byli to lidé celkem neškodní. Já jsem tam byl odvelen též z Opavy a též bylo jednak zajímavé, že tam bylo příslušníků asi osm na tu stráž a já jako mladý kluk jsem tam byl poslán jako velitel. A to bylo asi na základě toho, že jsem měl nějaké psychotechnické nebo jaké posudky z brněnské četnické školy, takže krajské velitelství mě tam přímo určilo jako velitele, ale když se potom zjistilo, že se ti lidé celkem nedopustili žádných trestných činů, tak byli postupně propouštěni.“