Emil Baierl

* 1933

  • "To bylo ještě před rokem 1938, to musel otec prodělat vojenský výcvik, protože byl přece státním občanem a měl svoje povinnosti. Každé dva roky musel do Rokycan, nejprve k základnímu výcviku a potom na další výcviky a to tam pracoval v dílně, u ševců. V Rokycanech, jak už jsem řekl. No a v roce 1938 udělali Češi mobilizaci a všichni by bývali měli narukovat. To pak všichni utekli do Bavorska. A potom z nich byli dezertéři a nesměli se vrátit domů. Dokud nedošlo k připojení, že jsme se jako Sudety stali součástí Německa. No a pak musel (otec) v roce 1939 narukovat stejně, musel k armádě. Takže to všechno přišlo vniveč. Ano, všichni utekli do Bavorska. Protože by to bylo divné - bojovat proti Němcům. Tedy bratrovražednou válku opravdu nikdo nechtěl. A to si Češi dobře pamatovali. Když se po roce 1945 někdo vrátil domů, buď ho zavřeli, nebo ho dokonce popravili."

  • "Potom přišla armáda a ti byli nejnebezpečnější. Volali hned „Stůj!“, a když jsi nezůstal stát, hned stříleli. Zastřelili tenkrát v zimě ta dvě děvčata nedaleko od nás. Ležely potom na louce, jedna měla průstřel hlavy, ta byla hned mrtvá, a druhá měla průstřel břicha, ta ještě hodiny křičela. Nebyly daleko od nás, nanejvýš pět set metrů. A my jsme tam nesměli jít, to bylo všechno zakázané. Do večera byly obě mrtvé a potom je na sáních odvezli do Červeného Dřeva, do márnice. A tam jsem je právě viděl, protože jsme tam jako ministranti museli vypomáhat. Tam jsme se na ty mrtvoly dívali. Všichni ostatní muži, které zastřelili, se dostali také do Červeného Dřeva. Jeden z Vorderbuchbergu v Bavorsku, jeden z Liščí a jeden z Chudenína, ti byli všichni v márnici v Červeném Dřevě. Je to pěkně divné, když to člověk vidí jako kluk."

  • "Potom jsme koukali, abychom se pomalu dostali pryč. Pomalu jsme vynášeli věci ven, v zimě roku 1945. Jeden strýc nám pomáhal. Náš nábytek, postele a kuchyňskou almaru jsme postavili na sáně a ty jsme táhli po silnici mezi Fleky a Hofbergem. Bylo to tehdy něco jako stěhování národů, tolik lidí bylo na silnicích. Dokud nepřišla armáda, tak to šlo. Když přišla armáda, byl konec. Oni to nechtěli vidět, hned zatýkali. Obilí a věci jsme zabalili do pytlů, na ně napsali jména, zavázali a potom jsme je, matka a já, přenášeli přes hranice. Do Hofbergu - tam byl na hranici malý statek a stodola, ta byla plná věcí. Nešlo jen o nás, byli tam lidé z Předních Fleků, až z Chudenína a Liščí vynášeli lidé věci, všichni tímhle směrem."

  • "Kdybychom neodešli, šli bychom pracovat do vnitrozemí k českým sedlákům. Děti by možná mohly chodit do školy, kdoví. Nebo bychom alespoň museli přijmout české občanství, jinak by vůbec nic nešlo. Tomu jsme se chtěli vyhnout, a proto jsme utekli do Bavorska. Tatínek by totiž stejně nemohl domů. Kdyby se vrátil ze zajetí, okamžitě by ho zavřeli, protože dezertoval."

  • "Celé roky sice pořádáme naši slavnost, ale naše řady už pomalu řídnou. Když už nechodí rodiče a děti je tam nevozí, pak je po všem. Je to špatné. Na jedné straně jsem trochu smutný, ale je to biologická danost. A s tím zřejmě počítají i Češi, že to jednou celé úplně usne. Dřív jsem o Češích neměl valné mínění, ale od té doby, co pracujeme v Červeném Dřevě a mluvili jsme s dvěma starosty z Chudenína, kterým se to moc líbilo, a moc nám pomohli, jsem si řekl: Proč bychom my měli být lepší? Od té doby jsme dobrými přáteli. Ta firma ze Skelné Huti nám to celé pomohla udělat, pomáhala nám zvedat všechny náhrobní kameny. On (Adolf Šulan) mluví jen lámanou němčinou, ale rozumíme si dobře."

  • "Naše práce přece nebyla marná. To místo navštěvuje spousta cyklistů a jiných lidí. Víme, když tam pracujeme, že přicházejí mladí lidé, hlavně mladí a chtějí si povídat. Bývají to studenti z Prahy a odevšad. Někteří se omlouvají za ty hrůzy, ke kterým došlo, a za své rodiče. Někdo povídá a někdo zase neříká nic. To lze taky pochopit. Byli jsme tenkrát nepřátelé, ačkoliv jsme byli českými občany. Už je to spousta let. Mladí, ti už dnes přemýšlejí jinak, to musím uznat, mají pro to pochopení, ale nemají pochopení pro to, co se stalo."

  • "Když se otevřela hranice, jeli jsme hledat a uviděli jsme hřbitovní kříž. To jsme věděli, tady je kříž, tam byl hřbitov a tady přibližně musel stát kostel. Byli se mnou dva nebo tři hoši a ti všechno znali. Já si z ministrování pamatoval, kde stál kostel a kde márnice. A tak jsme to tam všechno hledali. Byl tam prales, obrovský prales, jenom kříž trochu vykukoval. A pak jsme tam, kde stával kostel, odhrábli trochu hlíny a koukáme, že to jsou černé saze z požáru. Aha, pak to musí být někde tady, tady to musíme vykopat. A tak se stalo, že jsme odkryli základy celého kostela a všeho kolem."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neukirchen, SRN, 04.09.2019

    (audio)
    délka: 01:48:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť Šumavy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z rodného domu nezůstal kámen na kameni, základy kostela jsme ale po revoluci odkryli

Emil Baierl jako dítě
Emil Baierl jako dítě
zdroj: pamětník

Emil Baierl se narodil 8. prosince 1933 v Uhlišti na Klatovsku (německy Kohlheim), vyrůstal v blízkých Flekách (Flecken) ve větším domě s hospodářstvím a ševcovskou dílnou. Ve Flekách se mluvilo pouze německy, stejně tak i v dnes zaniklé obci Červené Dřevo (Rothenbaum), kam chodil Emil do školy a kde stál poutní kostel Panny Marie Bolestné. Emil v něm na nedělních bohoslužbách občas ministroval, býval to spádový kostel i pro obyvatele blízkých bavorských vesnic. Emilův otec sloužil v československé armádě, před mobilizací v roce 1938 ale utekl přes hranice do Bavorska, proto se jako dezertér po válce do Československa vrátit nesměl. Roku 1939 narukoval do německé armády a padl do zajetí. Po konci druhé světové války začal Emil s matkou podobně jako řada sousedů systematicky pašovat věci na bavorskou stranu hranice - kvůli obavám z odsunu. Po nocích nakládali nejnutnější věci do pytlů a přenášeli je, dokud v listopadu 1945 nepřišla československá armáda. V březnu roku 1946 s matkou a mladším bratrem definitivně překročili hranici, bydleli v provizorních podmínkách ve chlévě, dokud se v roce 1948 neodstěhovali do Neukirchenu, kde se Emil vyučil ševcem. Emil zpoza hranice sledoval budování želené opony a likvidaci příhraničních obcí, do Čech se vrátil až po otevření hranic v roce 1989. Jeho první cesta vedla do Fleků k jejich domu, po kterém nezbylo než pár kamenů. Na místě zaniklé obce Červené Dřevo se Emilovi a dalším rodákům podle popela v hlíně podařilo rozpoznat místo někdejšího kostela, postupně odkryli celé základy, vystavěli obvodové zídky, obnovili náhrobní kameny na bývalém hřbitově a nechali na místě postavit pamětní desku.