„V té době se muselo nosit velké D, ne, vlastně velké N (Němec). V dopravních prostředcích jsme ho ale nenosili. To bychom se nesměli ani posadit. S kamarádem ze školy, který uměl pár slov česky, jsme se dohodli, že bude nejlepší, když nebudeme mluvit vůbec. Domlouvali jsme se jen očima. Dojeli jsme do Prahy a v Praze jsme přestupovali do Domažlic. Šli jsme tedy na spoj do Domažlic a uprostřed schodů mi praskl kufr. Viděl jsem, jak kamarád lapá po dechu. Uměl jsem trochu česky, ale jen nadávky, ty se člověk naučí jako první. A rusky jsem uměl jen napsat své jméno. Každopádně, kamarád se na mne podíval a viděl, že brečím. Tak jsme si začali vzájemně nadávat, sbalili jsme věci a posadili se do našeho vlaku. A čeští cestující, kteří také přestupovali, se bavili. Oni věděli, že jsme Němci.“
„Vstávali jsme brzy. Zaznělo: ‚Vstavaj!‘, to si ještě pamatuju, a pak se pracovalo. V sedm, půl osmé, osm jsme dostali kafe. Tedy něco, co se kafem nazývalo. Taková je válka. Kdo mohl, ten samozřejmě pracoval. A kdo nemohl pracovat, měl problém. Navíc tady hodně lidí umíralo. Každopádně já a můj kolega jsme vzali do zaječích. Čtyři pět týdnů před námi uteklo šest jiných. Udělali chybu. Zůstali pohromadě. A v takové skupině vás daleko snáze chytnou. Našli je. A mám vám říct, co se s nimi stalo? Museli vykopat jámu 1,60 metru hlubokou a dlouhou. Když byla hotová, musely nastoupit dvě, vlastně tři skupiny. První skupina, to jsme byli my, se postavila do kruhu, druhá byla hlídka a třetí skupina byla popravčí komando. A teď už víte, co se stalo.“
„V Praze to byl boj v obytné zóně. Nikdo nevěděl, kdo na koho střílí. Stálo to hodně životů. Člověk nevěděl, kdo se nachází uvnitř. Nemohli jsme potom z Prahy utéct, nemohli jsme se dostat ven. Upadli jsme proto do ruského zajetí. A zhruba 2000 mužů nás šlo v koloně až do Hradce [Králové], do kasáren Adolfa Hitlera.“
Hermann Frey se narodil 19. února 1929 v obci Kamenka (německy Kamitz, okres Nový Jičín) a vyrůstal ve Starých Těchanovicích na Opavsku (německy Alt Zechsdorf). Otec Josef Frey se živil jako řezník. Obyvatelstvo Starých Těchanovic bylo téměř výhradně německé, a Hermann se proto česky nenaučil. Od dětství se věnoval práci s motory. V únoru 1945, po dovršení šestnáctého roku, ho povolali do wehrmachtu. Byl nasazen do bojů v Polsku a později převelen do Prahy, kde propuklo povstání. Tam ho zajali vojáci Rudé armády a společně s dalšími asi dvěma tisíci zatčenými šli pěšky do Hradce Králové. Jako válečný zajatec byl pracovně nasazen v polské Opoli, kde demontovali místní továrnu před převozem do SSSR. S kamarádem odtud uprchli a výhradně v noci se vraceli do svých rodišť. V Opavě je zajala hlídka a čtyři týdny strávili v pracovním táboře. Brzy po propuštění se Hermann rozhodl na vlastní pěst odjet do Německa a nový domov našel nejprve v Berchtesgadenu a potom v Bamberku. Vyučil se pekařem, ale většinu života pracoval jako řidič a opravář automobilů. V roce 1952 se oženil, má dvě dcery. Zemřel 9. prosince roku 2023.
