Johann Löffelmann

"Vím jen, že v květnu 1948 vydali nařízení, že se asi čtrnáct dní nebudou hlídat hranice a v té době jsme se pak vystěhovali. Všechno jsme si mohli vzít s sebou, vyrazili jsme s dvěma náklaďáky, veškerý majetek jsme mohli naložit a jeli jsme do Neukirchenu. Na hranici se všechno vyložilo a bratr mého otčíma, to byl kameník v Neukirchenu, nám všechny věci naložil na volský povoz a prozatímně je uskladnil v Neukirchenu. A odtud jsme šli do tábora ve Furth im Wald. Pěšky."

"Moje matka a sestra musely podle hesla 'když tři jí, musí dva pracovat' vykonávat práce ve skladu. Obchodní vedoucí viděl, že to je na sestru příliš namáhavé, a proto musela jezdit na venkov na opuštěné statky a sklízet tam rybíz, angrešt a jablka. Každý den ji odvezli na jiné místo jen s lahví vody a kouskem chleba. Někdy se hodně bála. Při každém hluku se vyděsila. Jednou šla po zvucích a vešla do opuštěného domu. Tam uviděla rozsypanou mouku, potraviny a zničený nábytek. Občas se uvolnilo nějaké křídlo od skříně nebo spadla celá stěna a to dělalo ty zvuky."

"Ještě si pamatuji, když jsme se zase vrátili zpátky, že na hlavní náměstí přivezli celý žebřiňák plný německých knih a pohledů ke zničení. My děti jsme na vůz naskákaly a některé knihy jsme si sundaly dolů. Dodnes mám dvě tři takové knihy i s německým jménem uvnitř. Ty mám ještě ve vlastnictví a taky několik pohlednic. Bylo to pro nás jako pro děti zajímavé. Potom je zničili."

"Jednou jsme šli v Nýrsku na procházku, matka, sestra a já. Procházeli jsme kolem jedné vily, kde visel venku na klepadle náš koberec. A otevřeným oknem viděla sestra nebo matka i náš nábytek. Moje sestra byla k nezadržení, chtěla mermomocí dovnitř a ten koberec vzít. Říkala: 'Tady je náš koberec, dojdu pro něj, vezmu ho!' A máma jí pak pověděla: 'Ten už nám nepatří, jsme tu cizinci. Nech to být, jenom tě zavřou.'